Pyrrhova prohra liberálních demokratů

Pro případ, že by prezidentské volby vyhrál někdo jiný, než Miloš Zeman, jsem měl rozmyšlen příspěvek, který jsem chtěl nazvat „Pyrrhovo vítězství liberálních demokratů“. Do druhého kola proti Miloši Zemanovi postoupil Jiří Drahoš s programem „nejsem Zeman“. A Miloš Zeman vyhrál. I přesto jsem se rozhodl příspěvek přizpůsobit situaci publikovat jej.

Nejen Česká republika, celý svět se potýká s problémem. Donedávna jsme my, kdo benefitujeme z výhod globalizace více, než na globalizaci doplácíme, úspěšně ignorovali ty, jež porazila a rozbila jim proti jejich vůli komfortní zóny. To není jen český problém, to je problém celosvětový. Příznaků je mnoho, v USA vyhrál prezidentské volby Donald Trump, Britové si odhlasovali v referendu Brexit, v EU jsou tak hlasitě slyšet a tak široce podporováni ultranacionalisté typu Marine Le Pen. Jistě, jejich vzestup není jen výsledkem globalizace, o tom ale dneska nepíšu. Tak jako ve volbách v USA a v zemích EU, i v těch našich rezonují velmi podobná témata.

V případě našeho státu se k problému poražených globalizací ještě přidává jedna mnohem zásadnější skutečnost. Propastný rozdíl mezi hlavním městem a regiony, na nějž v řadě rozhovorů i z poslední doby upozorňuje bývalý premiér a bývalý předseda senátu Petr Pithart (třeba tady nebo tady). Jelikož žiji střídavě v Praze a v Hořepníku, menší obci nedaleko Pelhřimova, mohu srovnávat a mohu dát panu Pithartovi v tomto zapravdu. Průšvih je, že ten problém nejen nikdo neřeší, ale doteď o něm ani nikdo pořádně nemluvil. Veřejná debata jej přehlížela, komentátoři, odborníci, politici, ti všichni předstírali, že tu není.

A tak jsme si zvolili Miloše Zemana. Když říkám jsme, nemyslím konkrétně sebe, já volil ve druhém kole Jiřího Drahoše, myslím nás, občany České republiky, jichž je Miloš Zeman prezidentem. Zvolili jsme si prezidenta, který říká v televizi to, co rádi posloucháme, zjednodušuje věci tak, aby je pochopili i ti nejpomalejší z nás, i když těm bystřejším z jeho zjednodušení a generalizací mnohdy vstávají zbytky vlasů na hlavách. Přitahuje pozornost, v první řadě k sobě, ale když bude dost vytrvalý tak i k těm hlavním tématům, která ho už podruhé dostala na Hrad. A o těch tématech se třeba začne mluvit, psát a v hodně optimistickém případě je konečně někdo začne řešit.

Miloš Zeman je pro mnoho lidí, zejména těch mimo hlavní město, jakousi kotvou ve společenskopolitickém prostředí, mnoho lidí ví, že se s jeho názory a činy může alespoň do určité míry ztotožnit. Ne vždy a ne se všemi, ale s většinou ano. A to jim dává naději. Ano, naději, jak jinak to nazvat? Jednoduše vědí, že je tam někdo, kdo říká ty věci, co si oni myslí a že tedy i ten jejich hlas a jejich názor je slyšet. Silným mandátem z přímé volby tak lid udělal z prezidenta republiky svého tribuna, jeho funkce přestala být pouze reprezentativní.

Kdybychom zvolili prezidentem Jiřího Drahoše, tuhle naději bychom těm lidem vzali a to by nebylo dobré. Naději člověk v životě potřebuje a my bychom pro ně za tu uzmutou neměli náhradu. Jediným tématem Jiřího Drahoše, jak už jsem napsal v úvodu, bylo, že není Zeman. Věděl, ať už on nebo zejména jeho tým, že potřebuje nenaštvat velmi širokou a názorově velmi rozdrobenou protizemanovskou opozici. Nejspíš proto říkal pouze, že chce být jiný, ale neříkal, jak. Mnozí jeho podporovatelé sice tvrdili, že bývalý předseda Akademie věd České republiky rozhodně není „prázdný“, ale Jiří Drahoš před volbou neodtajnil, co v něm je. Proto se s ním tolik lidí nedokázalo ztotožnit. Kdyby byl Jiří Drahoš vyhrál, bylo by to tedy pro nás takové Pyrrhovo vítězství.

Tím nechci zlehčovat excesy Miloše Zemana za uplynulých pět let ve funkci prezidenta, jeho msty, vulgarity, hulvátství a prokázané lži. Nechci ani bagatelizovat nebezpečí, které pro kurz České republiky a zájmy jejích občanů představují prezidentovi poradci. Nechci schvalovat jeho kreativní výklad ústavy i prezidentských pravomocí a prezidentovy role v parlamentním systému vlády, rozdmýchávání strachu a udržování napětí mezi tábory jeho příznivců i odpůrců. Poukazuji na to, že není správné a není fair zmenšovat tenhle problém na konflikt „pražské kavárny“ a „venkovské hospody“, použiji-li slova již zmiňovaného Petra Pitharta, jimiž parafrázoval výrok Miloše Zemana, nebo „slušnočechů“ a „lepšolidí“, jak jsou znepřátelené skupiny častovány v cynicky-sarkastické  facebookové skupině „#BanánováRepublika / Banana Republic“. Není to o názorech a principech, je to o potřebách, jenž jsou v pyramidě mnohem, mnohem výše. Zkrátka, vedeme boj na špatné frontě.

Lví podíl na současném stavu společnosti máme i my, takzvaní městští liberálové, jak nás často označují různé předvolební a povolební průzkumy a analýzy. Žijeme si uzavřeni ve svých sociálních bublinách, čteme a sdílíme články, příspěvky a knihy stejných autorů, dohadujeme se o školném na vysokých školách, Mariánském sloupu, svorně nadáváme na Babiše a ANO, na Miloše Zemana na Hradě a čas od času zavzpomínáme na Havla a Masaryka. Nad názory a příspěvky lidí mimo tuhle bublinu jen kroutíme hlavou, někteří se jim vysmívají, ale většina je na základě povrchního soudu shrne ze stolu. Až v posledním roce nebo dvou tu a tam někdo z nás z té bubliny vykoukne ven a pak přijde zpět mezi soukmenovce a vypráví: „Ty jo, tam venku ten svět, to je docela nářez.“

Teď je, myslím si, hlavně potřeba upozaďovat ta naše liberální ega a necpat tu naši liberálnost každému až do krku. Je třeba udělat kompromis, ztlumit hlasitost té naší angažované kulturní fronty, všechny ty Žantovské, Kocáby, Mádly, Krause, Rumly a další, jak napsal ve svém příspěvku na Facebooku z 27. října 2016 Martin Jaroš v reakci na tragický výstup osobností v Show Jana Krause předchozího večera. Vybalancovat média a začít publikovat i skutečné názory z opačné strany barikády a neodsuzovat ty názory tak automaticky, brát je jako relevantní příspěvky do diskuse a hlavně náměty k zamyšlení. Protože na serverech, kde lidé hledají alternativní názory, s nimiž by se mohli ztotožnit, často nacházejí i „alternativní pravdu“. A to je dneska největší hrozba.

Vystrčme tedy hlavy z našich sociálních bublin, diskutujme s lidmi mimo ně. Neútočme, naslouchejme, ptejme se, případně vysvětlujme. Nepřesvědčujme, nenuťme. Pomůže nám to konec konců i v tom utřídit si vlastní postoje. Miloš Zeman nás provokuje a řekl bych, že se i baví tím, jak krásně se každé jeho urážky chytáme a startujeme div ne celostátní povstání. Neříkám, abychom se mlčky nechali urážet, ohrazujme se, to ano. Prosím ale bez emocí, bez jízlivostí a s chladnou hlavou.

Miloš Zeman na Pražském hradě je velkým ukazováčkem vztyčeným směrem k nám. Před pěti lety jsme si toho ve stínu protivládní nálady a v kontextu velice vyostřené kampaně před volbou mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem nevšimli. Navíc pro řadu lidí včetně mě představoval Miloš Zeman menší zlo. Teď je to i v kontextu výsledku podzimních parlamentních voleb jasné snad všem.

Podpora populistických stran a podpora Miloše Zemana jsou symptomy naší nemocné společnosti. Neplýtvejme tedy energií na zaléčení symptomů, soustřeďme se na vyléčení té nemoci a na odstranění zdroje nákazy. Za uplynulé pětileté funkční období se nám nepodařilo najít nového prezidenta, a tak nám zůstal ten starý. Za pět let už ale nového vybrat budeme muset. Začněme tedy hledat už nyní a taky se začněme starat o to, aby přes 2,8 milionu voličů necítilo potřebu tribuna lidu, který bude hlásat jejich názory, tolik rozdílné s těmi našimi, protože ostatní je přehlíží, a nebude nám hrozit vztyčeným prstem. Je jen na nás, jestli bude líp.

 

P. S.: Nejsem sociolog, sociální antropolog, psycholog, politolog, ani jiný „-log“. Mé názory a mé závěry jsou ryze amatérské a možná naprosto mylné.