Vaši zaměstnanci jsou sabotéři, zloději a podrazáci. Zvlášť „ajťáci“. Nebo jak mám tu reklamu vlastně chápat?

Reklamní kampaň, propagující IT řešení, ukazuje zaměstnance jako nekompetentní, podvádějící zlodějíčky a bohužel se při tom nevyhýbá zkratkovitým závěrům a paušalizaci. Tyhle rádoby „standu-up comedy“ scénky nejen, že nejsou moc vtipné, mnohých zaměstnanců a manažerů se mohou i nepříjemně dotknout.

V posledních měsících běží na internetu, zejména na serveru Aktualne.cz, reklamní kampaň, která přehrává sestřihy ze tří „standu-up scének“. Na malém pódiu před hloučkem diváků vypráví klišé repliky Jakub Žáček, Lenka Vychodilová a Sabina Remundová v rolích „vyčůraných“ zaměstnanců. Divák se dozvídá, jaké mají ve firmě cestičky k nějakému tomu nekalému přilepšení si anebo k zakamuflování své nekompetentnosti. Umělý smích se tomu snaží dodat punc komičnosti. Zpočátku mi asi půlminutové skeče před videi na DVTV přišly docela vtipné, tak jsem na tu reklamu klikl, abych si ji přehrál celou. To, co jsem však viděl, slyšel a četl, mě nakonec přimělo napsat článek na svůj blog. Tímto článkem se proti kampani „Troublemakers“ ohrazuji.

Zaměstnanec – nepřítel firmy, „ajťák“ – hlavní „záporák“

Celá pointa kampaně je postavena na skutečnosti, že největší nebezpečí v pro společnosti (nejen) z hlediska IT nečíhá venku za firewally a demilitarizovanými zónami, ale uvnitř, mezi jejími vlastními zaměstnanci, v její vlastní infrastruktuře, ve vnitřní síti. To je neoddiskutovatelný fakt, tady se reklamní kampaň proti pravdě nijak neprovinila. To, co celá kampaň propaguje, tedy Identity Management, Access Management a Data Management, jsou z hlediska IT bezpečnosti velice důležité a navzájem související oblasti, nelze je podceňovat.

Jenomže co se nám tady ta kampaň snaží vlastně říct? Máme tu zlodějku kávy z firemní kuchyňky, která si píše větší přesčasy a proplácí osobní nákupy z firemní kasy. Máme tu seniorku, která přes všechna školení s počítačem neumí a snaží se to „jen nějak doklepat do důchodu“. A nakonec IT technika, který využívá neznalosti okolí a různými drobnými sabotážemi si generuje práci. Všechny tyto postavy jsou tak trochu nadsazeny, ale jejich sdělení – tak, jak na mě působí – je dost drsné: zaměstnavateli, každý Tvůj zaměstnanec si chce na Tvůj úkor přilepšit.

To je ale ve spoustě firem realita, řeknete si určitě. Ano, ve spoustě firem najdete podobné zaměstnance. O tom se přít nechci. Konec konců máme to tak nějak v národní povaze, vždyť po čtyři dekády u nás platilo, že co je státní, to je lidu; co je lidu, to je moje; no a co je moje, to si přeci můžu vzít domu, no ne? A podniky přeci byly státní. Jenže jsou takoví opravdu všichni?

Problém je v tom, že takoví nejsou všichni. A ti, kteří se nesnaží si za každou cenu něco vyšmelit, si podobnou kampaň mohou vzít hodně osobně. Tím narážím hlavně na lidi z IT, proti kterým kampaň docela ostře cílí. A to zjevně jen proto, že jejich práci skoro nikdo nerozumí, mívají obecně nadprůměrné platy a – promiňte mi to označeni, ale jakožto „taky ajťák“ věřím, že si jej mohu dovolit – jsou to docela mimoňové.

Teď si představte, že jste zaměstnancem společnosti, která si objedná řešení od firmy z naší reklamy. Co asi od lidí z té firmy budete čekat? No já bych podle reklamy čekal, že se ke mně budou chovat jako k podřadnému druhu, koukat na mě jako na toho proradného vykuka, co se tu doteď měl jako prase v žitě a kterému jdou utnout tipec. Budu mít chuť s nimi spolupracovat? Postavím se na jejich stranu? Ne, půjdu z principu proti nim, takže cokoliv budou muset prosazovat silou. Z hlediska projektu tady máme zaděláno na pěkný problém.

… a software zdarma jako cesta do pekel

Další sdělení téhle reklamy je tak trochu skryto, na první pohled si jej pravděpodobně nevšimnete, ale jeho důsledek je závažný. Všimněte si, jak Jakub Žáček ve své scénce říká: „… a to samý dělejte i se softem, on by se samozřejmě dal koupit nějakej šikovnej soft, co slušně maká, že jo. Ale to by koupil jen ajtík-sebevrah. Vy ve firmě normálně nasázejte nějakej freewarek, nejlíp beta verze. A hned je zas bude na chleba se solí. Protože budete řešit jeden fuck up za druhým…“

Zaprvé, ukažte mi svéprávného „ajťáka“, který by nasadil do produkčního prostředí nějakou beta verzi programu. Takový člověk by na svém místě dlouho nevydržel, vyletěl by po prvním bezpečnostním auditu. Ale to jen tak bokem, chápu, že je to video nadsázka a tohle doufám mělo jen popostrčit pointu kousek blíž k absurdnu.

Inkriminovaný reklamní skeč se nám tu snaží vnutit, že musíme jít vždy cestou placeného softwaru. Co je zdarma, to je plné chyb a problémů. Jenomže ona realita je taková, že i ten těžce zaplacený a licencemi sešněrovaný software je samý „fuck up“ a rozhodně se nedá říct, že by jich bylo méně, než třeba u open source produktů. Rozdíl je v tom, že s problémem open source řešení si může poradit váš „ajťák“ sám nebo si najdete nějakou firmu, která to řešení za přiměřenou gáži najde. Kdežto v případě, že je váš software svázaný licencemi, jste odkázáni jen a pouze na výrobce a jeho vůli se tím problémem v nějakém z budoucích vydání softwaru zabývat.

Nemůžeme se však divit, že se vám inzerující firma snaží myšlenku používání výhradně softwaru s těžce zaplacenými licencemi vnuknout jakožto jedinou správnou cestu. Podle toho, co jsem se na jejich webu dočetl, totiž právě takový software oni dodávají.

Firemní kultura a HR vs. správa přístupů

Mám z celé kampaně dojem, že se nám tu ona inzerující firma snaží namluvit, jak jsou Identity Management, Access Management a Data Management samospasným řešením našich problémů. Zejména těch problémů plynoucích z děr v personální politice a nezdravé firemní kultuře. Vypadá to, jako by vás nasazení těchto řešení mělo zbavit všech zlodějíčků kávy z kuchyňky a šampaňského, co zbylo po firemním večírku (a tudíž se stejně počítalo s tím, že jej někdo ze zaměstnanců zkonzumuje), jak vás zbaví nešvaru s psaním si falešných přesčasů, jak pomůže v boji proti proplácení soukromých nákupů a návštěv restaurace z firemní kasy. Jak vytvoříte bič nad proradnými „ajťáky“, co vaším zaměstnancům pomůžou ve všem, co jim na očích uvidí, zvlášť když za to dostanou odměnou štrůdl.

Jenže potom, co to řešení nasadíte, zjistíte, že tyhle nešvary trvají dál, a navíc vás licence za nově nasazený software a náklady na jeho podporu vyjdou na daleko větší peníze, než nějaké to odnesené balení kávy, falešný přesčas nebo proplacený oběd s kamarádkou. Problém je v tom, jak jsou nastavena pravidla fungování uvnitř firmy, jak jsou kvalitní týmy lidí, co v ní pracují, jak funguje důvěra, jak funguje jejich osobní vzdělávání, jaké máte bezpečnostní směrnice, jež ona řešení jen kopírují. O řízení přístupů a správě firemních dat tohle moc není.

Závěrem bych chtěl říci – a je to můj osobní názor – že pokud chci někomu nabízet IT řešení, tak bych neměl v reklamně o jeho zaměstnancích paušálně prohlašovat takové hnusné věci. Budou to totiž ti zaměstnanci, ti „ajťáci“, se kterými budu při nasazení řešení spolupracovat. A nejen proto! Společnost, to jsou především její zaměstnanci. Pokud si nějaká společnost kupuje produkt – a teď to hodně zjednoduším –, jehož reklama hlásá, že všichni zaměstnanci společnosti, do které je vhodné jej zavést, jsou lumpové, dává tím výrazně záporný signál zejména těm nejdůležitějším: svým zaměstnancům.