Instaluji, jsem tedy instalatér

Řadě lidí bylo před týdnem pod stromeček naježeno nové počítadlo a v uplynulých dnech ho uváděla do provozuschopného stavu. Já jsem si podobnou radost udělal zhruba před dvěma měsíci v podobě nového „herního“ notebooku (ehm, ten výkon je kvůli virtualizaci, ehm, vůbec na tom nic nehraju). Při té příležitosti jsem zavzpomínal na staré časy, kdy se mi po stole válelo několik CD s nápisem „Windows XP Professional VLK“ a produktovým kódem, který jsem v té době už znal zpaměti. Zlaté staré časy… zpátky bych je nechtěl.

Co tehdy znamenalo nainstalovat nový notebook? Samozřejmě čistý, bez Windows, tenkrát ještě takové koupit šlo. To jste museli vzít CD s programem Partition Magic, rozdělit disk na oddíly, 5 až 10 GB na systém (minimálně 4, Windows XP zabíral po instalaci cca 3,5 GB), zbytek nechat pro data (tj. upirátěné filmy a muziku a nějaké ty fotky). V té době totiž bylo doporučováno reinstalovat Windows cca jednou ročně. Z „ozdravného“ důvodu, díky aktualizacím totiž nechutně bobtnala instalace. Někteří z nás měli období, kdy takto „ozdravovali“ svůj stroj zhruba jednou týdně. Bylo tedy praktické mít data na samostatném oddílu, nedotčená reinstalací. Vraťme se ale k instalaci. Po rozdělení disku jste museli vzít CD s Windows XP Professional VLK (Volume Licensing Key), nabootovat z něj, projít instalací, zadat ten stále stejný, profláknutý licenční klíč. Po úspěšné instalaci jste Windows nastartovali, otevřeli z CD generátor klíčů a vložili klíč, který se tvářil jako pravý.

Potom jste se pustili do instalace ovladačů. Nebylo tehdy vůbec běžné, aby vám všechno fungovalo na první dobrou. Ta hlavní věc, která většinou nefungovala a kterou bylo potřeba vyřešit, byl ovladač pro wifi kartu. Následovala grafická karta, potom další ovladače. Naštěstí v té době už většinou šly bez problémů stáhnout ze stránek výrobce. Nemusím asi podotýkat, že bylo potřeba mít k dispozici ethernetový kabel pro připojení k internetu. Někdy ale nefungovaly ani ovladače síťové karty a ethernet vám byl k ničemu, takže jste potřebovali druhý počítač. Když jste vyřešili drivery, mohli jste začít instalovat aktualizace Windows. Ty stačilo spustit a počkat zhruba dvě hodiny s počítačem připojeným k internetu. Za pár hodin bylo hotovo. Po pár iteracích v tom měl člověk slušnou praxi.

A jak je to dnes? Dneska stěží koupíte notebook bez předinstalovaných Windows. Odpadá tedy celá ta otrava s instalací a crackování Windows, dokonce i s rozdělováním disku na oddíly (nechcete si tedy na to SSD strčit ještě druhý operační systém, ale i tak to jde za běhu bez nejmenších komplikací, jen klikačka). Zapnete notebook, přihlásíte se ke svému účtu, projdete iniciální konfigurací a máte hotovo. Notebook je hned k použití. Tedy skoro k použití. Začnou se totiž na pozadí instalovat aktualizace. A ty se stahují a instalují a stahují a instalují a stahují a instalují… a tak pořád dokola. První dva dny tak přes opakované restarty nemůžete notebook skoro používat. Pak se to zlepší, ale aktualizace vás otravuje ještě nejméně celý další týden. To je trochu rozdíl oproti původním cca dvěma hodinám.

Další věc, co jste dřív museli řešit, byl dodatečný software. Nativní programy Windows v praxi moc použitelné nebývaly. Pro mě to znamenalo vyhrabat na stole funkční kopii něčeho, co bylo nadepsáno „Install CD“, kterého jsem měl vždy několik kopií. Na tom CD jsem kromě výše zmíněného cracku na Windowsměl také instalátory pro všechny potřebné kodeky (protože Windows dříve uměly po instalaci přehrávat jen MIDI, WMA a WMV soubory), základní prohlížeče (Firefox a Opera, později Chrome), základní multimediální přehrávače (Winamp, později AMP pro audio a BSPlayer, později VLC pro video) a IrfanView pro obrázky. Pak jste také potřebovali Flash plugin pro prohlížeče, Adobe Acrobat pro otvírání PDF a nějaký antivir, nejčastěji Avast, na archivy WINrar. Jo a Total Commander (ano :-)) pro staromilce! Samostatná kapitola byla instalace (samozřejmě cracknutých MS Office). A potřebovali jste ještě něco – Nero Burning Rom, software pro vypalování CD. Těmito instalacemi jste strávili zpravidla hodinku, nejvýše dvě.

Jak je to dnes? Kodeky – žádný problém, aplikace pro multimédia a nějaké další zpravidla stáhnete z internetu a příprava počítače vám zabere v tomto směru pár desítek minut. Nemusíte nic moc řešit, nativní aplikace umí ty základní věci hned po instalaci. Office si většinou kupujete, občas je roční licence prodávána spolu s notebookem. Program na vypalování CD a DVD dneska nepotřebujete, nemáte už totiž ani mechaniku. Tenhle celý proces instalace základního programového vybavení se krásně smrskl.

Samozřejmě pak můžete řešit chuťovky, jaké řeším dodnes já. Například to, že chcete půlku svého SSD zašifrovat a nainstalovat na něj Ubuntu Linux (dříve to prostě bylo jednodušší a nezničit při tom instalaci Windows). Ale to bych sem nepletl, to dříve nebyl vůbec běžný use-case. Navíc, dneska na všechno najdete krásný návod na internetu. Nepotřebujete vlastně vůbec nic moc umět.

Každopádně, masové rozšíření počítačů mezi ne-IT populaci spolu s prakticky nepřipraveností dodavatelů těchto hraček na danou situaci vytvořili prostor pro zajímavý výdělek IT techniků, kteří počítače koncovým uživatelům předinstalovali. Šlo o možná desetiletou éru v dějinách IT. Tenhle prostor už dnes zmizel, počítače přichází použitelné z fabriky. IT technici se museli přeškolit na jiné rutiny. Přemýšlím, jak by na tenhle požadavek trhu bylo schopno zareagovat naše školství, kdyby si ho bývalo vůbec před těmi patnácti lety všimlo. Tipuji, že teprve někdy dnes by byl akreditován první učňovský obor „IT technik – instalatér“ :-D ale o tom zase třeba jindy.

Komentáře