Ready Player One je debut autora Ernesta Clinea, jedná se o nenáročné sci-fi z nepříliš vzdálené, dystopické budoucnosti. Ale to asi řada z vás ví, přinejmenším díky trailerům na nedávno natočený film. V Česku je distribuována pod názvem „Ready Player One: Hra začíná“; proč, to nechápu. Celkem originální prostředí virtuální reality, zničená planeta, zhroucena civilizace, obrovské dědictví a hledané velikonoční vejce – „easter egg“. A k tomu parta teenagerů, co se chystá zachránit svět. Dost dobrý setting. Z počátku byla kniha aspirantem na plné hodnocení, ale posléze se o dobrou pětinu bodů připravila. Proč, o tom píšu v druhé polovině tohohle textu.
Při čtení prvních kapitol jsem se sám vrátil do doby tak patnáct let nazpět. Do doby, kdy jsem před odchodem do školy musel nutně prolézt všechny internetové diskuse a fóra, která jsem sledoval. Do doby osobních blogů a webíků, úzce profilovaných internetových komunit, kde jsme se do virtuální krve hádali o detailech ze Středozemě, světa Star Wars, historie kapel nebo se šikovali k útoku proti nepřátelské alianci v onlinové hře. Do doby warezu, pirátství a torrentů. Do časů, kdy byl internet relativně anonymním místem nepřehlceným reklamou, nezdeformovaným nadnárodními korporacemi a špatnou legislativou a neprošpikovaný sociálními sítěmi. Svobodný a otevřený.
Vzpomněl jsem si na všechna ta diskusní vlákna na tématických fórech, na noci strávené v chatovacích místnostech s lidmi, které jsem v životě neviděl (tedy alespoň do doby, než jsme si začali domlouvat srazy na koncertech a festivalech a jiných akcích), ale stejně jsem je docela dobře znal – tedy jejich internetová já. Naši hrdinové v románu bojují o svobodu sítě. Bojují ve válce, kterou naše společnost pomalu, ale jistě, bitvu po bitvě prohrává. Čtenáře jako já to dokonale vtáhne. Situace perfektní.
Ani zápletka není marná, byť se nejedná o nic přelomového. Zkrátka boj jedince s korporací, první láska a tak dále. Komplikace celkem ujdou. Rozuzlení je patos a kýč, div naši hrdinové nezvednou rudý prapor a nevelí k revoluci dělného lidu prostého proti vykořisťovatelům. Na druhou stranu je tam i trocha (možná nezáměrné) tragédie v sžívání se hlavních hrdinů, trávících většinu života ve virtuální realitě, s realitou skutečnou. Kdyby příběh pokračoval dál, konec by byl mnohem hořčejší.
Proč tedy ubírám tu jednu hvězdičku z pěti? Za prvé je tou příčinou celkem mdlá, nezáživná a zároveň poměrně dlouhá, nenapínavá prostřední část příběhu. Jasně, v románu musí proběhnout nějaký vývoj hlavní postavy, ale dalo by se to určitě napsat lépe. S nějakým reálným dějem. A taky poněkud monotónní způsob plněných úkolů. Autor moc invence nepředvedl.
Za druhé, Parzivalovi/Wadovi to prochází moc snadno. Ať už hledání klíčů a bran, nebo jeho hackování a crackování. Zkrátka mně, jakožto člověku od fochu, v řadě momentů naskočí na mysl: „hej, tohle by mu tak snadno neprošlo ani dnes, natož v prostředí takové korporace s takovými možnostmi a praktikami, jaké jsou popsány v knize.“
Za třetí je to Deus ex Machina v jedné konkrétní situaci, nebudu prozrazovat více, ale po přečtení budete vědět, ve které. A za čtvrté je to předvídatelnost rozuzlení zápletek (víte, co se stane, většinou tušíte, jak se to stane, jen nevíte detaily, a to nemusíte být geek zahrabaný v pop-kultuře osmdesátek). A ta kýčovitá patetičnost finále. Byl tam bod, od kterého se dal odvíjet mnohem zajímavější závěr (alespoň dle mého názoru), ale autor se bohužel rozhodl jinak.
Poslední odstavec věnuji českému překladu. Je celkem dobrý, z odborných výrazů mě vyloženě zarazil jen jeden, který byl do češtiny přeložen jinak, než se standardně překládá: „vláknovou optikou“ vs. „optickými vlákny“. Naďa Funioková si dala dokonce záležet na tom, aby názvy filmů a seriálů odpovídaly názvům, pod kterými byly distribuovány u nás. Co mě ale opravdu rvalo za oči, bylo skloňování jména Aech. V knize je přímo napsáno, že se čte jako anglické písmeno „H“, tedy „Ejč“. Jenže v celé knize vidíte místo skloňování podle vzoru „muž“, tedy 3. a 5. pád „Aechi“ („Ejči“), 2. a 4. pád „Aeche“ („Ejče“), samé „Aechu“ („Ejču“) a „Aecha“ („Ejča“) dle vzoru „pán“. Trochu mi to připomíná nějaké moravské nářečí, což ale určitě nebyl záměr. Trvalo mi přes půl knihy, než jsem to začal ignorovat.
Určitě je to knížka, která potěší každého geeka a nerda a vřele ji doporučuji všem, kteří se nebudou pohoršovat nad tímhle stylem života :-) A všem, kteří mají rádi sladké happyendy.
Závěrem bych rád řekl, že jsem knihu četl dříve, než jsem viděl film. Naštěstí. Podobnost je jen v zápletce, jménech hlavních postav (ne už v jejich vzhledu, historii a dalších vlastnostech) a ve světě, kde se odehrávají. Jinak jsou oba příběhy naprosto rozdílné. Ten knižní mám raději.
