V dubnu roku 2011 jsem po zhruba pěti letech vyměnil kompakt Panasonic Lumix DMC-FX12 (ten už bohužel nemám, zalíbil se nějakému nenechavci na Karlštejně) za svou první digitální zrcadlovku Canon EOS 1000D. Byl to pro mě obrovský skok, v mnoha směrech dopředu, v některých ale i dozadu (živý náhled na displeji prostě chyběl). Na Lumix jsem byl celkem naučený a troufnu si říct, že jsem z něj dostával maximum možného. S tisícovku jsem byl zase jen zběsilý cvakač spouště, co hledá, jak na to. A to se projevilo i na kvalitě výstupu, která šla ze začátku – byť s mnohem lepším foťákem – docela dolu.
I přes to, že jsem nějakou teorii zpočátku vůbec neřešil a prostě zkoušel fotit metodou pokus-omyl, během prvního půl roku jsem začal narážet na limity tohohle těla. Spousta věcí, co jsem viděl v tutoriálech, s 1000D prostě nešla dělat. Nebo šla, ale bylo náramně náročné dosáhnout jakž takž slušného, byť zdaleka ne uspokojivého, výsledku. A tak se stalo, že mě to focení už tolik nebavilo a foťák ležel i několik měsíců netknutě na polici.
Každopádně tisícovka byla nezničitelný držák, který se mnou zažil mnoho party, koncertů, festivalů, nějakou tu dovolenou, spadl mi ze schodů, nesčetněkrát ze stolu, dostal pár dalších ran, několikrát zmoknul a párkrát se taky koupal v pivu. Přes to všechno byl stále funkční a zadané úkoly plnil v rámci svých možností na sto procent. I když jsem s tisícovkou nacvakal jen několik málo desítek tisíc snímků, zvykl jsem si na její omezení a naučil jsem se s ní fotit tak, abych vykompenzoval její nedostatky.
Na podzim roku 2016 jsem se ke koníčku focení opět vrátil. Že se s tisícovkou nikam neposunu, mi bylo jasné, tak jsem si pořídil svou druhou a poslední digitální zrcadlovku Canon EOS 80D. Jednalo se už o vyšší hobby třídu, která co se poměru cena/výkon týče, nevycházela vůbec zle. První focení byla samozřejmě trochu porod díky mé oblíbené metodě pokus-omyl, později jsem se ale s novým tělem rychle sžil.
K osmdesátce jsem si začal přikupovat i další objektivy a ve focení se zase posouval. Začal jsem řešit i post processing fotek a obecně se víc zajímat o kompozici. I tak jsem toho první roky s osmdesátkou moc nenafotil. Maximálně deset tisíc snímků za rok. Ale bavila mě a ani zdaleka jsem ji naplánoval tak rychle vyměnit. Přeci jen jedinými významnějšími omezeními jsou nízké použitelné hodnoty ISO a málo ostřících bodů. Dokonce jsem se k tomuhle tělu choval i celkem opatrně, nikde mi nespadlo a dostalo na koncertech jen jednu pivní lázeň, po které nefunguje pouze šipka nahoru.
Zlom nastal zhruba přes dvěma a půl lety. S osmdesátkou jsem celkem nafotil skoro osmdesát tisíc snímků, tři čtvrtiny z toho v posledních dvou letech. A nafotil bych ještě víc. Měl jsem v plánu kupovat Canon EOS 5D Mark IV tak někdy koncem roku 2023. Jenže jak jsem psal v jiném příspěvku, když jsem vybíral nový objektiv, zjistil jsem, že technologie digitálních zrcadlovek prakticky umřela. Nezbylo mi tedy než se přizpůsobit a znovu vyměnit tělo, tentokrát daleko dříve, než jsem chtěl a než bych reálně potřeboval.
Rozhodnut o koupi digitální bezzrcadlovky Canon EOS R6 nebo jejího nástupce jsem byl už loni v létě, jen jsem nevěděl, kdy to udělám. Definitivní rozhodnutí, že to bude právě R6 a právě teď, padlo letos v zimě. Dostal jsem se s tvůrčím elánem zase do patu, kdy mě s vybavením, co mám, nebavilo fotit. Potřeboval jsem zkoušel nové věci, k tomu i nové objektivy. No a investovat do objektivů pro končící systém EF, prostě nedávalo smysl. Zároveň jsem si říkal, že nová generace téhle řady jen tak nevyjde, a tak nemá smysl koupi odkládat. Posledním – spíše alibistickým – rozhodovacím faktorem pro mě byla skutečnost, že tohle tělo za pár let stále bude mít svou cenu, což se při dnešní inflaci o penězích, za které jej kupuji, říct nedá.
A tak jsem si, jakmile byla skladem, což taky nebylo zrovna krátké čekání, koupil tu R6. Je to pro mě dvojitý technologický skok. Jednak jde o přechod z digitální zrcadlovky na digitální bezzrcadlovku, takže si budu muset zase zvykat na jiný styl focení a trochu jiné chování foťáku. A jednak teď poprvé v životě vlastním foťák s FullFrame snímačem. Tedy dvě věci, kterým jsem se dlouhou dobu aktivně bránil a u nichž jsem nakonec také změnil názor.
Páteční koncert Alkeholu a Dogy v Hořepníku byl tedy derniérou pro osmdesátku i pro mou jedenáctiletou cestu s digitální zrcadlovkou na krku. Odteď už jen bezzrcadlově, FullFrame a zase o kus lépe.
