Onemocnění Covid-19 v posledním roce doslova paralyzovalo civilizaci. Vlády po celém světě na něj reagovaly velice razantními omezeními osobních svobod, tzv. lockdowny, uzávěrami společnosti. Z prodlužujícím se trváním drastických opatření začalo mnoho lidí (a domnívám se, že zcela oprávněně) klesat na duchu. Občané se začali bouřit, tu dřív, tu později.
Během podzimu a zimy přišly bouře i k nám. Lidé začali volat po svobodě. Na Staromáku se i v době největšího řádění nebezpečného viru scházejí stovky, ba i tisíce demonstrantů. Svobodně se rozhodnout, jak k riziku nákazy přistoupit. To je to, po čem volají. Chtějí svobodu a vlastní zodpovědnost. Alespoň tak odvozuji z provolávaných hesel. Jsa člověk, který svobodu vyznává jako možná nejdůležitější hodnotu, bych si rád na tohle téma trochu zauvažoval. A kde k tomu mám prostor jinde než na vlastním blogu.
Jak by mohl vypadat svobodný svět
Udělejme si tedy takové myšlenkové cvičení. Jak by to asi vypadalo, kdyby tady lidé byli opravdu svobodní a nesli plnou odpovědnost za svá rozhodnutí. Nebyla by tu žádná státní záchranná síť, která je v případě špatných rozhodnutí může zachytit.
Představme si, že žijeme ve světě, kde platí tzv. „princip neagrese“ (tzn. zákaz používání útočného násilí, přičemž násilím je rozuměno jakékoliv omezení něčích práv) a na základě tohoto principu jsou vlastnická práva, zejména pak „sebevlastnictví“ (absolutní vlastnictví vlastního těla a právo nakládat s ním dle vlastního uvážení), nedotknutelná. Řekněme, že aby tohle mohlo fungovat, stát – pokud by vůbec existoval – by zajišťoval pouze soudnictví, vymáhání práva a třeba i vnější bezpečnost. Nic víc, vše ostatní, a pro naše cvičení je důležité zejména zdravotnictví, by zůstávalo naprosto svobodné, bez zásahů státu.
Na trhu by v takové situaci neexistovala jedna velká státní zdravotní pojišťovna, jak je tomu dnes. Existovala by celá řada soukromých pojišťoven, nabízejících komerční zdravotní pojištění. A jelikož by lidé byli svobodní a nesli by odpovědnost za svá rozhodnutí, měli by možnost vybrat si některý z jejich produktů, kterým sníží riziko velkých nákladů za zdravotní péči. Produkty pojišťoven by se lišily. Mohly by zohledňovat životní styl, nebezpečné chování, rizikové sporty, ochotu zákazníka sdílet s pojišťovnou informace o svém životě, aby například dosáhl slevy na pojistném. Člověk by se také mohl rozhodnout žádné zdravotní pojištění si neplatit a v případě zdravotního problému spoléhat na vlastní zdroje, či na charitu. Možností by ve světě, který si pro naše cvičení stavíme, existovalo tolik, kolik jen svobodný trh dokáže nabídnout.
Co by způsobila pandemie?
Teď si představme, že v takovémto světě vypukne pandemie nebezpečné nemoci. A použijme třeba nám známý covid-19, když už kvůli němu tohle myšlenkové cvičení děláme. Co by se stalo hned při vypuknutí takové pandemie? Pravděpodobně by nastal dost podobný chaos, jaký jsme zažili loni v zimně a na jaře. To by však byl poslední bod, v němž by se reakce svobodné společnosti moc nelišila od reakce společnosti dnešní.
Proč si to myslím? Především proto, že ve svobodné společnosti, kde by stát zajišťoval nanejvýš soudnictví, vymáhání práva a vnější bezpečnost, by na takovou pandemickou situaci museli zareagovat sami občané a firmy. Nikdo by nic neřídil centrálně, nikdo by nedával všeobecně závazné příkazy a zákazy. Toto by se ovšem netýkalo jen pandemické situace, šlo by o všudypřítomný princip. Stát jako takový by neměl na životy lidí téměř žádný, či vůbec žádný dopad. Ovládat, či manipulovat kroky takového státu by pak komukoliv přineslo pramalou výhodu.
Určitě už víte, kam mířím. Chyběli by nám tu politici a jejich politická rozhodnutí, poplatná zejména snaze o zvolení, či posílení pozice ve volených orgánech, které řídí stát. Vše – nejen v oblasti zdravotnictví – by bylo řízeno snahou firem o maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů. A jelikož celosvětová pandemie přirozeně takové motivaci stojí v cestě, firmy a často i jednotlivci by činily kroky, které povedou k jejímu co nejrychlejšímu zvládnutí.
Zároveň, jelikož by neexistovala centrální moc, vydávající všeobecně platné příkazy a zákazy, nikdo by nebyl nucen povinně dodržovat jakákoliv omezení. V naší svobodné společnosti jste vlastníky sebe sama. To znamená, že vás nikdo nesmí nutit, a už vůbec ne pod pohrůžkou, či dokonce s použitím násilí, dělat to, co nechcete. Roušky a respirátory? Sociální distanc? Rozhodnutí, jakými pravidly se budete řídit, to vše by bylo čistě na vás.
Nežijeme však ve vzduchoprázdnu a ani ve svobodné společnosti bychom v něm nežili. Za každé naše rozhodnutí a jeho důsledky bychom nesli plnou zodpovědnost. Jelikož by nikdo nemohl nikoho do ničeho nutit, znamenalo by to, že poskytovatelé služeb, by si mohli zvolit, komu je chtějí poskytnout. A mohli by se rozhodnout, že některým lidem své služby neposkytnou, či že s nimi žádný obchod neuzavřou. To znamená, že provozovatelé obchodů a restaurací by klidně mohli prohlásit, že k nim do podniku může člověk jen se zakrytými dýchacími cestami, s respirátorem, s negativním testem, či dokonce jen s potvrzením o očkování.
Porušení práv?
Říkáte si, že by to bylo diskriminační? Ano, bylo. Respektive, já to raději nazývám ostrakizací. A zároveň by to bylo legální a plně v souladu s „principem neagrese“.
Představme si totiž, že by obchodník musel obsloužit kohokoliv, i takového člověka, kterého obsloužit nechce. Znamenalo by to, že mu někdo přikazuje konat proti jeho svobodné vůli. Porušuje tedy jeho právo na „sebevlastnictví“, čímž porušuje „princip neagrese“. Bránit takovéto ostrakizaci by tedy ve svobodné společnosti bylo protiprávní. Každý si tím pádem může ostrakizovat, jak chce. I se všemi z toho plynoucími důsledky.
Zákon trhu říká, že kde je poptávka, objeví se i nabídka. Nejinak by tomu bylo v této situaci. Ostrakizovaní lidé by tvořili jistou poptávku a s velkou pravděpodobností by se objevil někdo, kdo takové poptávky využije. Otázkou by potom bylo, jaké služby by dokázal nabídnout. Kvalita nabídky je totiž vždycky poplatná potenciálu trhu, pro nějž je určena. Tedy tomu, jak bonitní je poptávající. Totiž, pokud by mezi ostrakizovanými byla třeba polovina populace, je dost pravděpodobné, že nabídka služeb pro ně by se moc nelišila od nabídky pro neostrakizované. Jednalo-li by se však jen o pár jednotlivců, moc dobrý výběr alternativních služeb by neměli.
Tak to zkrátka chodí. Úspora z množství je neúprosná. Větší trh a velká zásobárna možných zákazníků znamená, že do nabízených služeb chcete více investovat. Zákazník těží z toho, že úplně stejnou službu, či výrobek využívá i mnoho dalších. Náklady na výrobu se tím pádem mezi ně rozmělní. A nejen to. Díky větším obratům je na takovém trhu i větší prostor pro investice do inovací a zlepšování. Naopak na malém trhu s malým počtem zákazníků je přirozené, že každý zákazník nese téměř veškeré náklady sám. Není moc dalších, se kterými by si rozdělil útraty za výrobu, provoz, inovace a zlepšování.
Nabídka a poptávka v pandemické situaci
To už ale odbíháme od našeho myšlenkového cvičení daleko k ekonomickým teoriím a k principům fungování trhu. Byť jsou důležité, dnes je moc rozebírat nechci.
Vraťme se zpět k naší modelové situaci a propuknuvší pandemii ve svobodné společnosti. Nebudu se moc zabývat oblastí nabídky ochranných pomůcek, dostupnosti testování, či vývoji a dostupnosti léků. Na to si třeba někdy v budoucnu udělejme nové myšlenkové cvičení. Jelikož protesty a kritika se dnes týká především osobních svobod, zaměřme se na ně.
Co by se stalo při vypuknutí pandemie viru, který má dvoutýdenní inkubační dobu, velmi vysokou nakažlivost, tudíž i potenciál v horizontu dvou měsíců bez zavedení nějakých alespoň trochu účinných opatření promořit takřka celou populaci? A navrch k tomu viru, který disponuje schopností poslat větší jednotky až menší desítky procent nakažených do nemocnice a velkou část z nich rovnou na jednotky intenzivní péče? Stalo by se právě to, čeho jsme byli svědkem během loňského jara na mnoha místech světa a od loňského podzimu to vidíme i u nás. Došlo by k zaplnění nemocnic. V důsledku toho k snížení dostupnosti zdravotní péče. Dost výraznému snížení.
Jinými slovy, došlo by k dost výraznému navýšení poptávky po zdravotní péči. A co nás učí principy volného trhu? Jaká je první reakce ze strany poskytovatele služeb na zvyšující se poptávku? Samozřejmě zdražení. V tomto případě dost výrazné zdražení. V teorii pak trh na toto zdražení reaguje růstem nabídky, čímž se hladiny cen opět ustálí na nižších hodnotách.
Jenomže v oborech, jako je poskytování lékařských služeb, to není s navyšováním nabídky tak jednoduché. Vytrénovat personál trvá dlouho. Dost dlouho. Řadu let. I kdybychom tréning nového personálu omezili na minimum nutné pro péči o pacienty s covid-19 (což by pravděpodobně nastalo), nedošlo by k navýšení nabídky v řádu dnů, týdnů, ba nejspíš ani jednotek měsíců. Klidně by se mohlo stát, že vytvořit cvičební programy a zacvičit dostatečné množství personálu, by zabralo i na svobodném trhu rok, dva.
Jak zareagují lidé a poskytovatelé služeb?
V našem modelovém případě se tedy nacházíme v situaci, kdy rapidně rostou ceny všech zdravotnických služeb bez vyhlídky opětovného snížení. Na tuto situaci budou přirozeně reagovat jak jednotlivci, tak zdravotní pojišťovny. Pro jedny i pro druhé přináší vzniklá situace velká rizika.
V situaci, kdy hrozí, že pro vás bude nedostupné lékařské ošetření, či specializovaná péče v nemocnici, se většinou nechcete ničím nakazit, ani nijak zranit. Nikdo vám totiž negarantuje, že se vám dostane zdravotní péče. Jednak můžete narazit na to, že vaše zdravotní pojišťovna vám tak vysoké náklady na péči neuhradí. Lze předpokládat, že charity a dobročinné organizace budou ve vzniklé situaci tak přehlceny, že vám také nepomohou. Jednak můžete narazit prostě jen na nedostatečnou kapacitu nemocnic, kdy ať máte peněz, kolik chcete, nemocnice pacienta z postele na ulici nevyhodí, aby vám uvolnila místo. A do té, která to udělá, bych já osobně nechtěl.
Na trhu se objeví řada mobilních aplikací nebo i jiných nástrojů, které vám pomohou se vyhnout kontaktu s nakaženými, či potenciálně nakaženými. Velká část lidí je začne používat, aby riziko, které sami nesou, snížila. A troufnu si říci, že starost o to, zda vás ty aplikace šmírují, nebude na prvním místě.
Zároveň lze očekávat, že řada poskytovatelů služeb, ale třeba i zaměstnavatelů bude chtít nabídnout určitou míru garance svým klientům, partnerům, či zaměstnancům. Takže začnou ostrakizovat různé skupiny lidí. Mohou například začít vyžadovat negativní testy při vstupu do zařízení, mohou vyžadovat nošení ochranných pomůcek, dost možná vzniknou firmy, které budou certifikovat bezpečnost v takových místech pomocí stupnic, definovaných různými standardy. Klidně i konkurenčními.
Zkrátka, nenecháš se mezi dveřmi otestovat? Nesmíš dovnitř. Nenecháš naší aplikaci stáhnout data o kontaktech ze svého telefonu? Nesmíš dovnitř. Věřím, že různé firmy by zavedly různou tvrdost těchto opatření, zejména dle poptávky jejich zákazníků.
A co na to pojišťovny?
Vraťme se teď ke zdravotním pojišťovnám. Komerční pojištění funguje tak, že mnoho lidí platí pravidelné menší částky a pojišťovna jim garantuje, že za smluvně definované situace jim poskytne služby ve smluvně definovaném rozsahu. Pro klienta je výhoda v tom, že cena těchto služeb může přesáhnout a často přesahuje sumu, kterou pojišťovně zaplatil. Pokud ovšem k plnění vůbec dojde. A na to, že u většiny klientů k plnění nedojde, zase sázejí pojišťovny. Přebírají tak od svých klientů část jejich rizika a berou je na sebe.
V naší pandemické situaci však hrozí, že k čerpání těchto služeb dojde u velkého počtu klientů. Pojišťovny samozřejmě budou mít tuto situaci již předem pokrytou. Rozsah plnění a věřím, že i pandemickou situaci, definují smluvní podmínky, odsouhlasené oběma stranami při uzavření pojistné smlouvy. V krátkodobém horizontu to zabrání zruinování zdravotní pojišťovny, ovšem ze střednědobého a dlouhodobého hlediska to znamená, že při zachování cen nedokáže pojišťovna klientům garantovat úhradu zrovna velkého rozsahu služeb. Mnoho klientů si pak může položit otázku, k čemu jim takové pojištění je.
Zdražení služeb sebou nese riziko zmenšení trhu. Ne každý si totiž dražší pojištění bude moci dovolit. Pro pojišťovny tedy situace, kdy jsou ceny zdravotních služeb vyšponovány do stratosféry, přináší ohrožení jejich zisků. Nezbude jim tudíž, než se aktivně zasazovat o eliminaci pandemie. Jinak totiž k poklesu cen zdravotní péče nedojde.
A právě teď se dostáváme k těm osobním svobodám jednotlivce a k dobrovolnosti dodržování opatření.
Pojďme se nyní zamyslet, jaké nástroje ve svobodné společnosti mohou mít zdravotní pojišťovny, aby zamezili šíření pandemie. Teď teprve v našem myšlenkovém cvičení přijdou na řadu tvrdé série mozkových kliků.
Pojišťovny by si v první řadě od začátku (a dost možná i s předstihem, viz. příklad modelu Pavla Řeháka, předsedy představenstva Direct pojišťovny, který na jaře představil české vládě své modely šíření covid-19) vytvářely modely, predikce, studie a metaanalýzy o chování viru. Zároveň by analyzovaly vliv různých opatření na šíření viru. Do výsledků by přitom nevstupovalo kritérium populárnosti opatření, jako se tomu děje dnes. Ony by totiž nekandidovaly v žádných volbách. Zároveň by nehrozilo, že v některé fázi pandemie „usnou na vavřínech“, jako se to stalo naší vládě. Pojišťovnám by totiž šlo o jejich vlastní peníze a jejich vlastní zisky. Takhle funguje řízení rizik.
Pojišťovny by si tedy vyhodnotily (a vyhodnocení průběžně aktualizovaly dne nových poznatků), jaká opatření mají největší dopad. Jejich dodržování by pak jednak doporučili všem, jednak vyžadovaly od svých klientů. Jak by je mohly vyžadovat? Lze předpokládat, že právníci pojišťoven by ve smlouvách s klienty počítaly i s málo pravděpodobnými situacemi, jako je třeba celosvětová pandemie, přílet mimozemšťanů, pád meteoritu, světová válka a podobně. Smlouvy by totiž ve svobodné společnosti řešily i situace, které dnes nějakým způsobem pokrývají zákony státu.
Co by motivovalo pojišťovny průběžně aktualizovat a validovat správnost vynucovaných opatření? Především opět volný trh. Pokud by totiž pojišťovna vynucovala moc tvrdé opatření, konkurence by si toho všimla a nabídla by klientům pojištění bez tohoto opatření. A kdyby byla opatření moc mírná, pojišťovna by přitvrzením jen chránila své zisky.
Jak by to tedy v našem modelovém světě mohlo vypadat? Pojišťovna by řekla, hele, kliente, chceš, abychom ti hradili zdravotní péči? Prokaž, že dodržuješ všechna opatření proti šíření viru, která vyžadujeme. Neprokážeš? Smlouva zaniká, nebo ti napálíme drakonickou sazbu pojistného. Vyber si.
Teď to vezmeme s menší dávkou cynismu. Pojišťovna třeba může zvýšit ceny pojištění. Ale zároveň může svým klientům nabídnout možnost sdílení osobních dat, jako je poloha, kontakty s dalšími lidmi. Může jim nabídnout financování pravidelných testů, případně sofistikovanější programy, které, když budou dodržovat, zajistí klientům levnější zdravotní pojištění.
Zároveň má taková pojišťovna možnost zvýhodnit lidi, kteří se účastní experimentálního očkování nově vyvíjenými vakcínami. Kromě toho jim může nabídnout i krytí nákladů a případně i odškodnění za případné nežádoucí vedlejší účinky. Dovedu si totiž představit, že v takovéto pandemické situaci, by na testování při vývoji vakcíny nebyly kladeny stejně přísné nároky na bezpečnost, jako dnes. Stejně tak by pojišťovna v době, kdy už by vakcína byla k dispozici, mohla motivovat klienty k očkování, mohla by i eliminovat obavy tím, že na sebe vezme garanci pro případ nežádoucích vedlejších účinků.
Když cukr nestačí, je třeba bič
Nemá ovšem jen nástroje pro pozitivní motivaci. Pojišťovna klidně může požadovat po klientovi, aby prokázal, že nenavštívil místo, které nevyžaduje nošení ochranných pomůcek. Může po klientovi požadovat, aby doložil, že se neúčastnil hromadné akce, na které bylo více než X lidí. Může požadovat důkaz, že nepracuje pro zaměstnavatele, který nedodržuje konkrétní standardy opatření proti šíření viru. Dokonce může vyžadovat i potvrzení, že zaměstnavatel, či navštěvovaná zařízení mají certifikace pro dané standardy opatření. A když klient dostatečně neprokáže, že dodržuje všechna opatření, pojišťovna mu může vypovědět smlouvu.
Co by to ve výsledku znamenalo? Majorita poskytovatelů služeb i zaměstnavatelů, pokud nechtění přijít o klienty, by své provozovny sladila s požadovanými standardy. Kdokoliv, kdo by pak chtěl využívat jejich služeb, by musel sám dodržovat požadovaná opatření. A to včetně třeba poskytování osobních dat, informací o pohybu ze všech možných zdrojů a tak dále. Samozřejmě, že by se brzy objevili poskytovatelé, kteří běžnému člověku zajistí certifikaci, že opatření dodržuje, výměnou za to, že jej budou monitorovat.
A je to stále ještě svobodná společnost?
Teď si možná říkáte, počkat, jak může ve společnosti, kde platí „princip neagrese“ a vše je dobrovolné, někdo někoho k čemukoliv nutit? Ono totiž nejde k násilnému donucení. Žádné právo na to, aby vám poskytovatel služeb svou službu poskytl, totiž v našem modelovém světě nemáte. Kdyby ano, porušovali byste tím práva poskytovatele těch služeb. O tom jsem psal o pár odstavců výše. Jak jsem rovněž psal výše, každý je plně zodpovědný za svá rozhodnutí.
Jedno rozhodnutí nedodržovat opatření, požadované zdravotní pojišťovnou, by tak mohlo spustit řetězovou reakci. Od ztráty samotného pojištění by mohlo vyústit ve ztrátu zaměstnání, omezení přístupu ke službám od hromadné dopravy, přes stravování v jídelnách a restauracích po kulturu, možná i k zákazu vstupu do některých veřejně přístupných míst.
Určitě by se našla řada lidí, kteří by tato opatření dodržovat odmítali. Ti by pak byli ve většině služeb i zaměstnání ostrakizováni. Včetně toho, že by nedostáhli na smysluplné zdravotní pojištění. Samozřejmě by i tito lidé vytvořili poptávku po službách. A kde je poptávka, vznikne dříve, či později i nabídka, která ji do nějaké míry pokryje. Přičemž je nutné brát v potaz, že poptávka neznamená jen, že něco chci, ale že i za něco mohu zaplatit.
Výše popsaná opatření by v našem modelovém světě se svobodnou společností nezačala fungovat hned po vypuknutí pandemie. Řekl bych však, že vzhledem k rychlosti, jakou vznikaly různé produkty, zajišťující dezinfekci prostor, trasování kontaktů, či jakou i dnes navzdory státní regulaci vznikají metody testování, nějaká pravidla by pojišťovny začaly vynucovat velmi brzy. Možná v řádech jednotek týdnů. Tato opatření by pak zpřísňovaly, následně by vznikly první verze standardů a vznikly by firmy, které zavádění těchto standardů začnou certifikovat. Pokud by tedy (stejně jako v našem světě) pandemie propukla zkraje jara, zkraje podzimu by již byla zaváděna poměrně striktní opatření. Bez ohledu na to, jestli se to lidem líbí, nebo ne.
Je to ta samá svoboda?
Takhle nějak by mohla fungovat svobodná společnost s volným, neregulovaným trhem, kde by každý sám byl zodpovědný za svá rozhodnutí a své činy. Jestli by pandemii dokázala řešit lépe než my dnes, nebo by to dopadlo stejnou, či ještě daleko horší humanitární katastrofou, to si netroufám odhadnout. Ani to není předmětem dnešního myšlenkového cvičení.
Demonstrující na Staromáku i různé politické strany (ano, mluvím k vám, Svobodní) a občanské iniciativy požadují často svobodu jednotlivce. Požadují, aby stát ponechal opatření proti šíření viru na zodpovědnosti obyvatel. Nevidím jim do hlavy, abych dokázal říct, zda je to právě ta svoboda a zodpovědnost, kterou jsme si tu v rámci našeho malého myšlenkového cvičení nastínili. Jak moc se má představa svobodné společnosti potkává s jejich představou svobodné společnosti. Osobně si ale jiný význam těchto dvou slov moc představit nedovedu.
Dovedu si představit argument, že přeci můžeme ponechat na zodpovědnosti občanů opatření a jejich dodržování už dnes. Bez toho, abychom tu zaváděli soukromé zdravotnictví a drakonické zdravotní pojišťovny. Můžeme, ale taková svoboda pak není úplná. Chybí totiž ta zodpovědnost za svá rozhodnutí a nesení všech důsledků. V současnosti tu máme státní zdravotní systém, prakticky bez možnosti jakékoliv tržní alternativy. Tenhle zdravotní systém pak ponese následky rozhodnutí každého jednoho občana. Když to hodně zjednoduším v takovéto situaci by občan využíval všech možných svobod, ale důsledky jeho rozhodnutí bychom kolektivně nesli všichni. Takový sytém by mi nepřipadal fér, ani by nebyl v souladu s „principem neagrese“.
