Mám to za sebou! Má skoro devítiletá anabáze na Fakultě informačních technologií Českého vysokého učení technického v Praze skončila minulý pátek v Betlémské kapli inženýrskou promocí. Takže je to konečně tu. Jsem inženýr. A díky, nic víc akademičtějšího už být nechci. I přes to, jak jsem měl a mám FIT rád.
Do bakalářského programu Informatika jsem na FIT nastupoval v roce 2010, můj ročník byl teprve druhý, který fakulta ve „svých“ posluchárnách uvítala. Nastupoval jsem na novou fakultu, založenou v roce 2009 odtržením Katedry počítačů od zkostnatělého molochu Fakulty elektrotechnické (FEL). Vznikla dost punkově, bez vlastních prostor, bez zázemí, jen se skupinou lidí, kteří chtějí dělat věci jinak. Lidí, kteří byli ochotni opustit svou komfortní zónu a jít s kůží na trh.
Ty první roky fakulty byly hodně divoké. Vždyť ta fakulta teprve vznikala, neměla vlastní prostory, učili jsme se v krásném prostředí Národní technické knihovny (NTK), v hotelu Krystal i ve sklepě Masarykových kolejí. Zároveň byly nejkouzelnější, které jsem tam zažil. A to navzdory opakování některých předmětů, krvežíznivosti Progtestu a nutnosti přehodnotit důležitost spánku v životě. Všechno si sedalo, předměty vznikaly, já toho byl součástí. Zpětná vazba studentů byla vyslyšena a často i neprodleně zohledněna. Nebyli jsme rozděleni na „my studenti“ a „oni vyučující“, byli jsme jen „my FIŤáci“. A co je super, mohu říct, že tahle kolegialita a sounáležitost na FITu přetrvala po celých těch prvních 10 akademických roků. Doufám, že přetrvá i nadále.
Tak trochu schizofrenní webař
Když fakulta vznikla, většinu svých oborů v podstatě zkopírovala z FELu a jen lehce upravila. Obdobně to učinila i s jednotlivými předměty. Já nastoupil na obor Web a multimédia. Bylo to v době, kdy mě zajímala tvorba webu, hlavně pomocí CMS. Nějaké zkušenosti jsem už v tom měl. A taky mě čím dál více bavilo fotit, psát a nějak kreativně tvořit. Při pohledu zpětně musím přiznat, že jsem tehdy neměl ponětí, co od svého vzdělání chci a dostalo se mi nakonec něčeho úplně jiného, než jsem na začátku očekával. Naštěstí.
Web a multimédia býval (minulý čas proto, že nebyl v této podobě reakreditován) obor, který se na jedné straně zaměřoval na tvorbu webových aplikací, webovou grafiku, vyhledávací algoritmy a další s webem spojená témata, na straně druhé na modelování ve 3D, na programování grafiky (shadery pro grafické karty, OpenGL) a skoro i tvorbu počítačových her. Má to k sobě blízko, webová grafika a programování grafiky, mohl by si říct laik. Technologicky jde však o dva naprosto rozdílné obory. Na ty se také při reakreditaci bakalářského programu rozpadl. Já jsem ale vystudoval tuhle schizofrenní verzi.
Nástup na bakalářské studium byl v první řadě šok. Abyste rozuměli, na základce, ani vlastně na střední jsem neměl potřebu se nějak zvlášť učit. Vlastně pod pojmem „učit se“ jsem si do té doby představoval jen „přečíst si zápisky v sešitě jednou, nanejvýš dvakrát“ a dobrý. Na základce to stačilo s přehledem na jedničky, sem tam dvojky. Později na průmyslovce se s tím daly uhrát krásné dvojky a trojky. Na FITu jsem s tím málem vyletěl v prvním semestru.
A nebyl jsem sám. Do prvního semestru nás nastoupilo sedm set, tři přednáškové paralelky. Ve druhém semestru už stačily paralelky dvě, ve čtvrtém jen jedna. Bylo jen málo těch, co neopakovali alespoň jeden předmět z prvního ročníku. A bylo mnoho těch, co ho úspěšně zopakovat nedokázali. Ke státnicím nás šlo pouze něco přes dvě stovky, a to mám podezření, že část se přidala z vyššího ročníku. Docela tvrdá selekce.
Mně samotnému reálně hrozilo vyhození ve čtyřech ze šesti zkouškových období bakalářské části studia. A po celou část magisterskou. Nelehký průchod bakalářským studiem jsem si do značné míry způsobil sám. Jednak tím, že při nástupu do školy jsem se řídil heslem: „co se má stát, to se stane“. Nic jsem moc neřešil. Včasný zápis předmětů, sbírání maxima bodů v předmětech, plánování, jak ve škole pokračovat. Prostě nic, pohoda, klídek, pivíčko. No a jednak taky tím, že jsem si nezapisoval předměty podle toho, abych získal snadno nějaké kredity, ale abych se co nejvíc naučil. A taky jsem tak k předmětům přistupoval. Místo „farem na kredity“ typu „Progamování v PHP“ jsem si zapisoval chuťovky jako „Administrace databázového a webového serveru“ nebo „Efektivní algoritmy a datové struktury“, které měly „papírově těžší“ obory jako povinné.
Od začátku studia jsem to měl takhle nastavené. Nejsem tu proto, že chci nějaký ozdobný papír v deskách a písmenka před jménem. Papíru mám dost a jméno mám taky dlouhé až kam. Jsem tu proto, abych se něco naučil. Touhle zásadou jsem se řídil celých prvních pět let svého studia. Než jsem byl odejit. Pak jsem ty priorit prohodil, nebylo už totiž moc co nového se naučit. Ale o tom později.
Bakalářské studium bylo něco neskutečně pozitivního. Zapálení pro věc zakladatelů fakulty a ta startupová nálada na začátku ovlivnily můj další profesní život. Právě díky téhle zkušenosti jsem se rozhodl, že korporátní prostředí není pro mě, že chci v životě dělat věci, které mají smysl, s lidmi, se kterými to má smysl. A že chci mít přímý vliv na to, co dělám, proč to dělám a jak to dělám. I když to bude znamenat vystoupit z komfortní zóny.
Věčný diplomant
Bakalářské studium jsem zvládl za standardní tři roky. Navazující magisterské (nebo inženýrské, chcete-li) mi trvalo skoro dvakrát tak dlouho. Místo standardních dvou let. Důvodů byla celá řada a ve výsledku mě nejspíš porazila jejich kombinace. Dotáhnout to k bakalářským státnicím, a ještě kousek za ně, v řádném termínu mě vzhledem k neslavnému rozjezdu v prvních semestrech stálo obrovské úsilí. V zásadě to znamenalo nejdříve zahodit veškeré koníčky, jako bylo třeba psaní, potom i volný čas. Nakonec jsem fungoval skoro celý jeden semestr v režimu třicetihodinových cyklů se zhruba čtyřmi hodinami spánku v jedné iteraci. Jel jsem na dluh. Po nástupu do magisterského programu se pak tenhle dluh ozval. Nazdárek, syndrome vyhoření.
Než se pustím do kritiky, musím na úvod zdůraznit, že magisterské studium na FIT ČVUT bylo taky fajn a dalo mi strašně moc. Nebylo ale tak super, jako to bakalářské. Vybral jsem si obor Webové a softwarové inženýrství se zaměřením Webové inženýrství. To, co jsem z magisterského programu cítil, se však netýkalo jen tohoto oboru. Měl jsem pocit, že mu chybí koncept a že mu chybí vize a cíl.
Magisterský studijní program byl sice na jedné straně ustálenější, nebyli jsme druhým ročníkem, který do něj nastoupil. Na druhou stranou působil jako šitý hodně horkou jehlou. Zařazení některých předmětů do studijního plánu konkrétního oboru působilo spíše jako vata, aby tam něco bylo, než že by sledovalo konkrétní cíl. Příkladem budiž předmět „Pokročilé architektury počítačových systémů“ pro zaměření Webové inženýrství. Předměty také často vzájemně nenavazovaly, překrývaly se tématy nebo byly občas dokonce ve vzájemném rozporu. Lidem, kteří přišli z jiných fakult nebo dokonce z jiných univerzit, to nepřipadalo tak do očí bijící. Jenže já jsem právě skončil úplně parádní bakalářský program. Mě to do očí bilo. A neviděl jsem v tom smysl.
Na magisterském studiu jsem také pocítil celkem velký deficit v té fakultní vzájemnosti. Cvičící a přednášející byli sice stále „na jedné lodi“ se studenty a vesměs s námi jednali rovnocenně (vždyť taky kolikrát byli jen o rok či dva starší, než my). Problémy byly řešeny na úrovni kateder a garantů předmětů stejně dobře, jako u bakalářského programu. Rozdíl oproti bakalářské fázi byl v tom, že magisterská odstartovala jen asi s ročním zpožděním. Předměty byly usazenější, všechno tak nějak formálnější, méně osobní. Možná to bylo způsobeno i tím, jak fakulta rostla a struktury uvnitř košatěly a formalizovaly se. Možná. Ale jak říkám, i tak to docela fungovalo.
Co fakt vázlo, byla spolupráce mezi studenty. Stalo se totiž několik věcí. Zaprvé řada mých kamarádů prodlužovala bakalářské studium o rok (stal se z toho skoro standard), já ho zvládl ve stanoveném čase. Jenže tihle kamarádi pak chyběli, když se člověk potřeboval o nějakém studijním tématu poradit. Zpřetrhaly se do té doby funkční vazby. Dalším zádrhelem byla velká členitost oborů. Předměty měly zpravidla dvě paralelky na cvičení, což znamená zhruba čtyřicet až padesát studentů. Šance, že se mezi nimi objeví dost aktivních, kteří budou sdílet své znalosti na Fit-WiKi, byla, jak se ukázalo, dost malá. Na tom webu s motem „studenti studentům“ je zkrátka řádově více konzumentů než tvůrců obsahu.
Zradou byla i kombinace povinných předmětů spolu s povinnostmi studijního řádu ČVUT. První semestr magisterského studia na FIT byl, řekl bych, brutální. Legendární „Paralelní systémy a algoritmy“ – „PARy“ – spolu s magisterskou matematikou dávaly dohromady polovinu z třiceti kreditů, které má student doporučené si zapsat (neberu v potaz to, že si skoro každý zapisoval minimálně předměty za třicet pět kreditů). Do toho oborové předměty, které také nebyly zrovna snadné. Pro absolvování prvního semestru magisterského studia však studijní řád požadoval získání alespoň dvaceti kreditů. Takže opakovat víc, než PARy? V podstatě nemožné.
Šlápnutím vedle pak pro mě byla i ve volbě oboru, respektive zaměření. Sám jsem si zvolil před začátkem studia v oboru Webové a softwarové inženýrství zaměření Webové inženýrství. Když jsem absolvoval oborové předměty, zjistil jsem, že tohle dělat nechci. Že mě nebaví ty technologie, nebaví mě ta témata. A vadí mi někteří vyučující. Po prvním roce jsem se tedy rozhodl změnit zaměření na Softwarové inženýrství. U takto postaveného dvouletého programu to v zásadě znamená prodloužit si studium o rok, abych stihl absolvovat předměty z nového zaměření.
Na prodloužení už ale nedošlo. Ve třetím semestru jsem si zadělal na problém. Opakoval jsem (jako další dvě třetiny loňského běhu) PARy a zkoušu jsem v zimě složil na ten poslední možný, vlastně tedy nemožný (zasvěcení vědí) pokus. Byla to podmínka v pokračování ve studiu. Zároveň jsem kvůli tomu musel vzdát některé zkoušky, na které ve zkouškovém období kvůli PARům prostě nebyl čas. A měl jsem málo kreditů. Do letního semestru jsem šel s tím, že musím úspěšně ukončit všechny zapsané předměty. Hrál jsem vabank. Už zase.
V letním semestru jsem měl zapsané samé oborové předměty nově zvoleného zaměření, k tomu magisterskou statistiku, kterou jsem opakoval. To znamená žádná „dávačka“. K tomu ten burnout… Nutno podotknout, že v té době už mě studium extrémně nebavilo a taky jsem chodil čtyři dny v týdnu do práce, která mě naopak bavila. Docela hezká kombinace, ale při studiu pracoval každý, to není omluva.
Zkouška ze statistiky se vyznačovala tím, že lze zvládnout první dva, s velkým úsilím možná ještě třetí vypsaný termín. Další už ne. Její obtížnost se totiž termín od termínu lineárně zvyšovala. Přišel jsem na první řádný termín, dostal jsem za F, přišel jsem na první opravný termín a dostal jsem za F. Přišel jsem na druhý opravný termín – a potřetí za F. To byl konec mého magisterského studia. Teda takhle, všem říkám, že jsem vylítl ze statistiky, pravdou ale je, že když už jsem šel na třetí pokus zkoušky, věděl jsem, že do dalšího ročníku nepostupuji. Měl jsem totiž zapsaný volitelný oborový předmět „Formální metody a specifikace“ a já trouba prošvihl poslední termín zkoušky z toho předmětu v daném roce. Znamenalo to, že nebudu mít v součtu se zimním semestrem dost získaných kreditů, pro pokračování ve studiu. To bylo pár dní před tou statistikou.
Dal jsem si tedy rok pauzu. V únoru 2016 jsem hodně váhal, jestli tu přihlášku znovu podat, ale nakonec mě rodina dokopala. V červnu jsem si tedy napsal přijímačky, v červenci šel k zápisu a v říjnu seděl opět v učebnách FIT ČVUT. Vrátil jsem se k zaměření Webové inženýrství, jelikož jsem z něj měl absolvováno nejvíce předmětů. Zapsal jsem si pár lehkých humanitních předmětů, pak to, co mi nebylo uznáno z předchozího studia, a co mi chybělo úplně a – pozor – co bylo nově zavedeno. Ano, v tomto roce byl totiž magisterský program reakreditován, byly zrušeny legendární PARy a byl zrušen outsourcing předmětů z VŠE. Obojí bylo super. Až na to, že jsem musel absolvovat nové „zjednodušené“ PARy ve stejném semestru, jako osudnou statistiku. Cíl byl jediný: prostě to dotáhnout.
Nakonec jsem všechny předměty zvládl, sice s odřenýma ušima, ale zvládl. Další dva semestry jsem už jen psal diplomovou práci, a nakonec i skládal státní závěrečnou zkoušku. Nejdříve neúspěšně, protože dva týdny studia kombinované s prací k naučení čtyřiceti dvou okruhů nestačí. Podruhé jsem státnice skládal letos v únoru. Tentokrát úspěšně. Na studium jsem si vzal týdny skoro čtyři, navíc téměř úplného volna.
A tak moje strastiplná cesta na FIT ČVUT skončila. Ta škola mi strašně moc dala – a za to jí musím velmi poděkovat -, ale i si něco vzala. Tak jako mě bavila první polovina osm a půl roku dlouhého studia, mě nebavila polovina druhá. I proto jsem se rozhodl, že akademická sféra není pro mě. Že už se chci učit jen to, co mě zajímá, tempem, které je i příjemné a do hloubky, do které mi to dává smysl. Ne se přizpůsobovat požadavkům nějakých předmětů, vyučujících, zkoušejících. Na studium budu nakonec vzpomínat hlavně v dobrém. A FIT ČVUT, jakožto má alma mater, bude mít v mém srdci vždy své místo. Rád se tam taky vracím a budu vracet na různé akce, jako jsou třeba Informatické večery.
Takže čau FITe, adios!
return 0;
