Vzdělání

Rok se s rokem sešel a je tu opět téma maturit. Konkrétně státních maturit. A i když jsou ty letošní ovlivněny koronavirovou krizí, téma se v poslední nejméně dekádě příliš neposunulo. Má být povinná matematika? Nemá být povinná matematika? Má být povinný cizí jazyk? Nemá být povinný? Má být vůbec povinná státní maturita? A co si to tom vlastně myslím já?

Před relativně nedávnou dobou jsem opustil (snad již nadobro) oficiální vzdělávací systém – soustavu, ve které jsem více či méně aktivně strávil bezmála dvacet dva let. Školku nepočítám, čtvrt století by totiž znělo moc děsivě. A protože je vzdělávání v posledních cca třech letech velkým společenským tématem a všichni tak nějak cítíme, že současný systém jaksi nefunguje, rozhodl jsem se začít psát na svém blogu sérii článků zaměřenou na vzdělání a vzdělávání.

Mám to za sebou! Má skoro devítiletá anabáze na Fakultě informačních technologií Českého vysokého učení technického v Praze skončila minulý pátek v Betlémské kapli inženýrskou promocí. Takže je to konečně tu. Jsem inženýr. A díky, nic víc akademičtějšího už být nechci. I přes to, jak jsem měl a mám FIT rád.

„Od září budeme dělat kurz ovládání počítače pro seniory a hledám někoho, kdo by ho vedl. Máš zájem?“ Tak díky téhle nezávazné otázce (nejspíš zněla trochu jinak, už je to pár neděl nazpět) Milana Hupky, ředitele ZŠ a MŠ Hořepník, o čarodějnicích 2013 jsem se na čtyři podzimy stal lektorem kurzu ICT (nejen) pro seniory. A i když jsem byl z počátku nervózní, nakonec to byla docela zábava a hlavně neocenitelná zkušenost.