Podporuji spolek Milion chvilek pro demokracii i demonstrace, které pořádá. Můj podpis pod peticí s výzvou „Chvilka pro rezignaci“ má číslo 18 310. Petici k dnešnímu dni podepsalo již přes čtyři sta tisíc lidí. Je mi sympatické, že tento spolek dokáže opakovaně svolávat demonstrace, na které se jim daří dostávat postupně více a více lidí. Na dnešní demonstraci na Letné, v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, přicházejí stovky tisíc občanů. I přes to si myslím, že tyhle demonstrace a manifestace nemohou Česko zbavit populistického premiéra.
K tak výrazné změně je třeba vítězství ve volbách; a k tomu je potřeba přesvědčit mnohem, mnohem víc lidí, než kolik jich podporuje iniciativu Milionu chvilek. Účast na demonstracích je čím dál vyšší, zdálo by se, že iniciativa nabírá příznivce. Jenže zdání klame. To, co ve skutečnosti vidíme, je aktivizace již přesvědčených. Aktivizace lidí, kteří v minulých parlamentních volbách rozhodně nevolili hnutí pana premiéra. Probudit masy z apatie by samo o sobě nebylo ke škodě, jenže způsob, jakým to dělá Milion chvilek, a zejména vystupování některých podporovatelů spolku generuje spoustu munice propagandě protistrany. Pomocí té nejen že aktivizuje své voliče, ale ještě k tomu manipuluje řadu dalších lidí, zejména konzervativních nebo pravicověji orientovaných k jasné distanci od demonstrací. Protože rozdrobenému protivníkovi se snadněji čelí. Rozděl a panuj, to věděli už Filip II. Makedonský, Caesar i Napoleon.
Než se pustím do hlubšího rozboru, nutno podotknout, že ne vždy chybuje přímo spolek Milion chvilek pro demokracii. Řada provinění jde primárně za řečníky, nemálo za účastníky a podporovateli. Zatímco tu první skupinu může spolek do jisté míry ovlivnit, jelikož má v rukou dramaturgii, ti druzí jsou jen živelným srocením davů, na který mají jen omezený vliv.
1. Neprotestujte proti někomu, ale za něco
V čem jsou tedy největší slabiny současných protestů? Především v té „message“, kterou nesou. Lidé demonstrují proti člověku, proti osobě premiéra, proti osobě ministryně spravedlnosti, a nakonec tak nějak proti všemu zlu. Požadavek nezávislosti justice zůstává mezi hesly jaksi upozaděn. Hulákat: „ten pán je špatný, nemá tam co dělat!“ je bezpředmětné. Ani sebehlasitější hulákání nezmění fakt, že si jej lidé i přes to všechno zvolili jako svého zástupce. Špatný není člověk, špatné jsou činy.
Vidím tu jistou paralelu s peticemi, které spolek Milion chvilek pro demokracii zorganizoval. Na začátku totiž byla petice (resp. studentská výzva) „Chvilka pro Andreje“ ze 17. listopadu 2017. Výzva šla přímo proti osobě premiéra a získala pouze něco přes dvacet tisíc signatářů (mimochodem, autoři už pro jistotu zrušili i web výzvy, adresa nyní odkazuje na aktuální petici, proto mohu poskytnout pouze odkaz na Internet Archive). Obsahovala velmi konkrétní výzvu ke konkrétní osobě, se kterou jsem se ani já sám nedokázal ztotožnit. Nová petice „Chvilka pro rezignaci“ obsahovala oproti tomu velice jasnou a velice obecnou zprávu: „nechceme trestně stíhaného premiéra.“ Bez konkrétního jména. Zveřejněna byla na výročí komunistického puče 25. února 2018, zhruba čtvrt roku po té první. A počet podpisů strmě stoupal.
Jednalo se totiž o požadavek, který není spjat s jednou konkrétní osobou. Lze aplikovat na kohokoliv, kdo by byl do úřadu premiéra jmenován. Padni, komu padni. A právě takové nosné téma, takový nosný požadavek u dnešních demonstrací postrádám. Jasný a zredukovaný na to minimum, na kterém se všichni napříč názorovým spektrem shodneme. On možná existuje. Možná ho najdete v tiskových prohlášeních spolku. Jenže nezaznívá na náměstích. Nerezonuje mezi demonstranty. Není na titulkách médií. Vytlačila ho osoba antagonisty.
2. Držte se tématu. Jednoho.
S výše uvedeným souvisí i má druhá výtka. Když už to téma máte, držte se jej zuby nehty. A hlavně apelujte na řečníky i demonstranty, ať se jej drží také. Jak se z demonstrace za nezávislost justice a státních zástupců stane demonstrace proti premiérovi, vládě, vládní koalici, prezidentovi, komunistům, proti změně klimatu a vlastně tak nějak všemu možnému i nemožnému, co v posledních letech rezonovalo veřejným prostorem? Při pohledu na akce na Staromáku a Václaváku musím uznat, že velmi snadno. A to je problém. Podruhé to nedopusťte.
Nenechte si jiná témata vnutit zvenku. Subjektů, které se vám budou snažit nějaké jiné téma podsunout, nabídnout nebo vnutit může být celá řada. Jednak to budou podporovatelé demonstrací – různé další spolky, organizace, politické strany, jednak odpůrci, kteří se vás budou snažit různě onálepkovat a spojit s nějakým kontroverzním tématem (ostatně dělají to už teď a vy jim často nahráváte na smeč). A jednak to budou média – komentátoři, blogeři, média stranící stávající vládě a zejména weby manipulačního až dezinformačního rázu. Rada je jediná: říkejte ne. Odmítejte dávat prostor za podporu, odmítejte podsouvaná témata, vůbec je nepřipouštějte, nebavte se o nich. Je to těžké, chápu, ale jinak si své téma neuhlídáte.
Snažte se udržet na uzdě fanatické skupiny, jako je AUVA („Andrejovy účtenky vraťme Andrejovi“). Protestují proti osobě premiéra, nikoliv proti konkrétnímu tématu. Jejich projevy jsou často emotivní a mají tendenci strhnout dav, aby skandoval jejich hesla místo vašich. Něco podobného jsem zažil osobně na demonstraci proti jmenování komunistického poslance – bývalého příslušníka pohotovostního pluku, který rozháněl demonstranty 17. listopadu 1989 – do čela komise pro kontrolu GIBS. Ačkoliv měla demonstrace jasné téma, jasný požadavek, tyhle fanatické skupiny si je přivlastnily a dav nakonec skandoval úplně jiná hesla a stala se z toho všeobecná kritika premiéra.
Jak se rozšiřuje portfolio témat, akcentovaných na demonstracích, štěpí se pozornost. A kromě toho se požadavky demonstrantů stávají víc a víc nerealistická; stávají se neurčitými, abstraktními, neuchopitelnými. Výhoda jediného silného tématu je v tom, že můžete jednoznačně definovat problém a zcela jasně určit cílový stav. Díky tomu lze postavit silnou argumentaci a lze definovat kroky k vyřešení problému a dosažení chtěného stavu. Místo sáhodlouhých pamfletů, které posíláte ve svých newsletterech, popište demonstrantům, co je účelem demonstrace. Apelujte na ně, ať nepřicházejí řešit jiná témata, na ta přijde řada jindy, ne teď. Je to takový programátorský přístup – rozdělte problém na malé podproblémy a ty jeden po druhém řešte. Metodě se říká „rozděl a panuj“ a funguje, to si ověřil už Caesar v Galii (jak jsme si pověděli výše).
3. Neprotestujte proti jinému světonázoru
Má-li být cílem odstavení stávající vládní koalice po příštích volbách od koryt, je třeba oslovit a dostat na svou stranu dost velké množství lidí. Lidí z různých koutů politického spektra. Lidí s různými názory na řadu společenských i čistě praktických otázek, různými životními postoji, různými příběhy a motivacemi. I s takovými, které se vám nebudou líbit. Nebudu chodit okolo horké kaše, liberály už máte všechny, teď potřebujete na svou stranu strhnout velkou část konzervativců. Definujte tedy problém tak, aby se na jeho (a to je snad nepodstatnější) důležitosti a na požadovaném řešení dokázalo shodnout maximální spektrum názorově odlišných lidí.
Je třeba ukázat, že nejde o demonstrace konkrétního politického proudu proti jinému politickému proudu, že jde o demonstrace za ryze praktickou, apolitickou věc. Žádná podpora liberalismu, žádná podpora EU, žádná podpora NATO, žádná kritika prezidenta, žádný boj proti klimatickým změnám, jen ten jeden požadavek – přijetí konkrétního opatření pro zajištění nezávislosti justice. Tečka. Můžeme mít různé světonázory, ale o tom se pohádáme příště, dneska žádná sporná témata vytahovat nebudeme.
Medvědí službu vám prokazují zejména evropské vlajky v ulicích. Pro velkou část voličů jsou jako rudý hadr pro býka. Přitom téma demonstrací nemá s EU pranic společného, je to náš domácí problém. Proč tedy ty modré vlajky s kruhem hvězd počtem dorovnávají, ne-li převyšují vlajky české? Proč dává Tomasz Pesinsky, velký propagátor Pulse of Europe – Czech Republic, interview zahraničním médiím, drže v ruce cíp obrovské evropské vlajky na Václaváku a uzurpuje to shromáždění pro své téma?
Nepomáhají ani prapory s rudými trenýrkami. Uvědomte si, prosím, že s tématem nezávislosti justice přímo nesouvisí. Jen dráždí část vašich spoluobčanů. Je to jekot poražených, řeknou si, a otočí se k vám zády. Apelujte na řečníky i na demonstranty, aby tenhle symbol taky nevytahovali.
4. Distancujte se od politiků
Spojení s jakoukoliv parlamentní politickou stranou, i tou, která reálně se současným stavem věcí nemá nic společného a je ve sněmovně úplně nová (ano, mluvím o Pirátech), vám podporu nových lidí nepřinese. Tohle pravidlo už jste na nejméně jedné akci porušili velice hrubě – nechali jste opoziční i vládní (!) politiky řečnit z pódia. Obávám se, že tím jste se zaškatulkovali a pro mnohé zdiskreditovali. Je-li to občanské, nadstranické hnutí, je třeba se od politických stran oprostit, stát nad nimi.
Body vám nepřinesou ani vlajky politických stran v davu protestujících, ani oficiální agitka (stánky atp.) přímo na demonstracích. Vlajkám asi nezabráníte, můžete strany a jejich příznivce jen prosit, stejně jako u vlajkonošů EU, ať je protentokrát nechají doma. Stranickou agitku ale omezit můžete. Alespoň ji nepodporujte.
Řada politiků si na demonstracích bude dělat selfíčka, bude je na sociálních sítích veřejně podporovat, sdílet události, vyjadřovat se k nim. Dám vám opět radu: nechlubte se tím, jsou to polibky smrti. Zvlášť od některých provařených šíbrů, či dokonce celých stran. Propagaci a podporu demonstrací od politiků směrem dovnitř jejich elektorátu neberte jako něco, za co byste jim měli být vděčni, nemusíte jim za to nabízet prostor. Část z nich to bude myslet upřímně, ale množí demonstrací využijí hlavně k vlastnímu zviditelnění a sebepropagaci.
K politikům, i těm opozičním, nešetřete kritikou, je-li věcná a oprávněná. Klidně buďte hodně ostří, upřímní a neomalení. Nebojte se zepsout i spřáteleného politika za jeho chybu. S politiky se nesmí zacházet v rukavičkách. Pokud ten politik dokáže kritiku přijmout, projeví sebereflexi, jsme na dobré cestě. Pokud ne, stojí na opačné straně barikády.
5. Pozvěte na pódium autority
V předchozích výtkách jsem se věnoval především tématu a formě protestů, až v tom čtvrtém jsem nakousl další bolístku, a tou jsou řečníci. Když se podíváte, kdo vystoupil na Václaváku, je to herec vedle zpěváka, režisér vedle scénáristy, filosof vedle teologa. Samá „nemakačenka“, řekl by obyvatel hospody čtvrté cenové.
Nechci tady shazovat náročnost zmíněných profesí, ani vzdělání, či životní zkušenost řečníků. Ve skutečnosti si jich povětšinou velmi vážím. Jenže v očích člověka, který chodí ráno na šestou do práce vytvářet hmatatelné hodnoty, tito lidé nic nedokázali. Nemají autoritu, jakkoliv se nám to může zdát nefér. Nemají kredit k tomu, aby říkali, co má být správně a co ne.
Nemluvě o tom, že přítomnost umělecké fronty, kterou jsou lidé v televizi zvyklí vídat, kterak spílá tu premiérovi, tu prezidentovi, tu komunistům tu někomu dalšímu na nejrůznějších akcích, kterak pronáší plamenné projevy, často plné emocí a často úplně mimo realitu, vaše demonstrace automaticky onálepkuje a klasifikuje jako protest proti názoru. A to, jak píšu výše, plusové body nepřináší.
Pokud chcete, aby měly demonstrace pozitivní ohlas i u rukodělného lidu, pozvěte na pódia osobnosti, které jsou jím respektovány. Pokud místo herců nezískáte respektované lékaře, přední chemiky, výzkumníky, lidi, kteří vybudovali regionálně významné podniky, osobnosti, za kterými leží hmatatelný kus práce a hmatatelný odkaz, dokážete snad tu nálepku pražské kavárny strhnout. Potřebujete na pódia dostat osobnosti jako jsou doktor Jan Pirk a generál Petr Pavel, Martina Jaroše už máte. Nalezněte více takových, mladých i starých, i těch středního věku, nebojte se sáhnout mimo svou sociálně-kulturní bublinu.
Nabídněte realismus a možná i mírný cynismus místo idealismu.
Netvrdím, že když si vezmete k srdci těchto mých pět výtek, místo stovek tisíc lidí na Letné bude příště milion. Takový skvělý analytik nejsem. Přitáhnete ale na demonstrace takové lidi, jako jsem já. A jak tak poslouchám a čtu názory kolem sebe a názory na internetu, není můj postoj ojedinělý. Pro to, aby po příštích volbách vznikla vláda bez populistů, komunistů a nacionalistů potřebujete přesvědčit velké množství lidí a máte před sebou ještě sakra dlouho cestu.
Prosté demonstrování v ulicích a na náměstích premiéra dneska nemůže ohrozit. Nemá to přímý dopad na něj, nemá to přímý dopad na stát, ani na jeho ekonomiku. Maximálně způsobí pozvednuté obočí u jeho zahraničních protějšků a tím se fakt trápit nemusí. Protesty jsou klidné, lidé si zazpívají písničky a zaskandují hesla a slogany. Sejdou se po práci nebo o víkendu na dvě, tři hodiny, zažijí ten pocit davové sounáležitosti, dají průchod emocím. Skoro jako na fotbale nebo na rockovém koncertě. A je to i s organizovanými svozy; takové celkem profesionální. Nedemonstruje se od rána do večera, naprosto spontánně (otázkou je, jestli to v dnešní době sociálních médií vůbec ještě jde).
Nechci navádět k zapalování aut, rabování obchodů a všeobecnému násilí, jakého jsem svědky ve Francii. Nechci ani navádět ke generálním stávkám. Líbí se mi tenhle klidný formát protestů, zatím jen zdvižený ukazováček, ještě ne prostředníček, neřkuli pěst. Jenže chceme-li tenhle formát zachovat, je třeba získat masovou podporu veřejnosti. Tak masovou, aby se to projevilo ve volebních průzkumech pádem podpory vládních strana a hnutí na polovinu vůči stavu nynějšímu. Takovou podporu, aby to pro premiéra byl problém. Jedině tak může Milion chvilek pro demokracii ten populismus porazit.
