Občas se mě kamarádi, zvlášť ti, které znám skrze muziku, zeptají, proč už nikde nepíšu. V minulosti jsem totiž vyráběl články, recenze, reportáže, občas dělal i rozhovory a fotoreporty v rámci několika projektů – vlastních amatérských stránek a blogů, jako Rock-Fans a Rocker-Tialk (hehe), nebo standardních webzinů, jako Metal Forever & Metal Man a HardMusicBase.cz. Psaní jsem se věnoval už na konci základní školy, pak celou střední a nejintenzivněji v prvních dvou ročnících vysoké. Potom jsem toho všeho naráz nechal. Proč? Důvodů je mnoho, ale převážil jediný: nikdo to stejně nečte.
Tedy takhle, hlavním důvodem byl „záhul“ ve škole, kdy jsem si do dvou semestrů naplánoval splnit předměty, které by počtem kreditů vydaly na tři a k tomu závěrečnou práci a bakalářské státnice. To se bohužel neslučovalo s jakoukoliv vedlejší aktivitou. No ne jakoukoliv, ale s každou pravidelnější. Jenže tou hudební publicistika na poloamatérských webzinech také bohužel je.
Cože, psaní že je pravidelná činnost, co stojí hodně času? Kde kdo si teď asi klepe na čelo. Jenže ono to psaní o muzice, ač se to kolikrát nezdá, je vlastně celkem časově náročná věc. Zdálo by se, že si stačí jednou, dvakrát poslechnout recenzovanou desku, sednout k počítači a sepsat, co mě napadne. Nebo že stačí zajít na koncert a ráno o tom napsat reportáž, případně jen stáhnout fotky z karty a nahrát je na web. To je ale jen zlomek práce. Člověk se musí jednak stále udržovat v obraze ohledně dění v těch hlavních zahraničních i tuzemských kapelách, jednak i sledovat trendy a snažit se vyčmuchat i nějaké objevy. Psaní zabere oproti tomu fakt jen minimum času. Reportáže se zpravidla nepíší druhý den, první draft jsem si dělal už v noci při příjezdu z akce na základě poznámek, které jsem si celou dobu dělal. Druhý den jsem to pak většinou totálně od základu překopal. Jinak je to se zpracováním fotografií, to naopak zabere skoro stejně dlouho, jako jejich focení, spíš víc, než míň. Tehdy na to všechno zkrátka nebyl čas. Jenže od té doby uplynulo už pět let a já se k tomu „pisálkovství“, kterému se někdy honosně říká hudební publicistika, už nevrátil. Na druhou stranu, focení mi zůstalo a mám ho jako drahý koníček dodnes.
A právě teď se vraťme k té důvodu odmlčení se z úvodu článku: nikdo to nečte. Schválně zapátrejte v paměti, kdy jste si vy naposledy přečetli nějakou reportáž z koncertu nebo recenzi na desku kapely na nějakém webzinu. Jediní, kdo čtou recenze prakticky kdekoliv, jsou recenzovaní muzikanti, jejich nejskalnější fanouškovské jádro (ano, všech pět jedinců) a v lepším případě ještě ostatní recenzenti, kteří si kontrolují, aby moc nevybočovali svými recenzemi od ostatních (já to taky od jedné „ulítlé“ recenze dělal). Reportáže? Napsat čtivou a vtipnou reportáž z koncertu nebo festivalu dá docela fušku, zvlášť když se nic moc vtipného nedělo. Ty, kdy se člověk nezasměje, stejně nikoho moc nebaví. Bohužel, akreditace je nějakým takovým výstupem podmíněna, jinak si příští rok neškrtnete. A fotoreporty? Při dnešním množství fotek na Facebooku a Instagramu už také nikoho nezajímají. Slušně fotí kdejaký smartphone, každý festival má minimálně jednoho svého oficiálního fotografa se zrcadlovkou. Každý to prožene filtrem a publikuje takřka v realtimu na všechny sociální sítě, galerie zveřejněná dva dny poté už nikoho nezajímá. Svět a jeho dění je tou dobou o míle dál, proč se vracet.
Co se změnilo? Dřív si lidi četli recenze na desky a reportáže z koncertů, aby věděli, jestli má smysl si desku té dané kapely koupit (nebylo to vůbec levné, zvlášť u zahraničních kapel) nebo na ten daný koncert vůbec jít. To už ale dneska není potřeba, muzika je na Youtube nebo na streamovacích službách dostupná každému hned a zdarma. Místo čtení recenze si tak sami můžete poslechnout, jestli deska stojí za to, nebo ne, a nic vás to nestojí. A hlavně si ji ani nekupujete, takže špatnou deskou se připravíte maximálně o pár desítek minut času. Na Youtube se můžete podívat na záznam z koncertu spousty kapel, abyste věděli, jestli stojí za to na koncert jít. Na festivaly už se za muzikou pro jistotu nechodí skoro vůbec. Jezdí se tam kvůli lidem a kvůli paření.
Tím vůbec nejdůležitějším úkolem hudebního publicisty však dříve bylo hledání nových objevů a jejich doporučování čtenáři. Šlo o to najít nové, neokoukané a neoposlouchané kapely a pak je posluchačům a čtenářům doporučit stylem: když se vám líbí kapela A, určitě si poslechněte i kapelu B, garantuji vám, že budete nadšeni. Tohle byla docela dobrodružná a náročná činnost, zvlášť když vezmete v potaz marasmus české hudební scény. U zahraničních kapel bylo zase těžké na ně bez sociálních sítí a streamovacích služeb narazit.
Dneska už tuhle úlohu převzaly tzv. „doporučovací algoritmy“. Stroj vydoluje z dat informace o veškeré muzice, kterou posloucháte, vytvoří si váš profil, najde lidi z podobným vkusem a na základě těchto informací přímo vám na míru nabídne jednak interprety podobné těm, které už posloucháte, jednak ty interprety, kteří se líbí lidem z podobným vkusem a vy je nejspíš neznáte. Tomuhle nemůže hudební publicista konkurovat, nezbývá tedy než konstatovat, že jsem byl nahrazen automatem, stal jsem se obětí průmyslu 4.0.
Tenhle fenomén se neobjevil dneska, je tady už přes deset let. Já jsem svou hudebně publicistickou tvorbou trefil dobu, kdy tu byl jednak obrovský boom amatérských a poloamatérských webzinů a blogů a česká rock-metalová komunita objevovala web, jednak ale přicházela doba webu 2.0 a sociálních sítí. Na jedné straně se roztrhl pytel s lidmi jako já: nadšenými pisálky, kteří chtěli říct světu svůj názor na muziku. Tak jsme se sdružovaly do různých webzinů, čert ví, že byznys plán v nich bylo sprosté slovo, všichni psali z nadšení a čekali, že když to bude dobré, peníze a jiné benefity se dostaví samy. Na druhé straně se zvětšoval počet uživatelů internetu, svět se zrychloval a to podstatné byly získané body, procenta, hvězdičky, uživatelské hodnocení. Text přestal být zajímavý.
Vzpomínám si, že můj tehdy již bývalý šéfredaktor z Metal Forever & Metal Man Venca Votruba se snažil proti tomu trendu „podívám se na hvězdičky a to mi stačí“ bojovat tak, že ve svých recenzích přestal dávat bodové hodnocení. Na jednu stranu to bylo brilantní, protože vždycky se jednalo o ten text, obodovat desku stejně nikdy objektivně nelze. Na druhou stranu to šlo naprosto proti poptávce čtenáře.
Já osobně s tímhle nemám problém, už proto, že jsem právě tento typ konzumenta obsahu, který se podívá na ty hvězdičky a jde pryč. Občas si přečtu recenzi, ale to spíše od konkrétního autora, o kterém vím, že má podobný vkus, nebo naopak o kterém vím, máme vkus úplně opačný (nebo prostě jen proto, že píše zábavné recenze). Reportáže z koncertů a festivalů už mě moc nezajímají. Fotky občas projdu, spíš proto, abych se inspiroval, než že by mě zajímal obsah. Je to zkrátka vývoj a i hudební publicistika se s ním musí nějak vypořádat.
Když jsem se tedy ze studií oklepal, proč jsem nezačal psát znovu? Já jsem v posledních letech, kdy jsem recenzoval desky, měl jedno pravidlo: nepíšu záporné recenze. Hlavně proto, že sám na nic hrát neumím a hudební teorii vlastně nerozumím, tudíž je mi trochu blbé kritizovat práci ostatních jen na základě pocitu. I proto, že jsem si pokládal tu otázku: kdo to čte? Pokud jde o známou kapelu, tak její nejtvrdší fanklub, ten ale hanopis nezajímá. Pokud jde o neznámou kapelu, pak to čtou ti muzikanti, jejich rodinní příslušníci, přátelé, kamarádi, tvrdé jádro fanoušků (které se zpravidla rekrutuje z prvních třech jmenovaných skupin) a občas nějaký jiný hudební publicista. No ale ty také nezajímá nějaká záporná recenze, o tom jsem se mohl přesvědčit mockrát osobně. Jenže pardon, já bohužel kladnou recenzi neumím, pokud nejsem fakt nadšený.
Myslím si, že formát hudební recenze i reportáže je dneska už mrtvý. Hudební publicistika umírá, a pokud se jí neujmou podcasteři a youtubeři, brzy taky umře. Ty dva nebo tři tištěné magazíny ji nezachrání. A co já? Možná občas přidám příspěvek na blog o tom, co se mi líbí nebo nelíbí, ale recenze a reportáže ve starém stylu už nečekejte. Ale fotit, fotit budu dál, to mě baví.
