Změna času, horor pro lidi s pravidelným režimem vstávání a usínání. Vždy poslední víkend v březnu nám někdo o hodinu zkrátí nedělní vyspávání, aby nám ho mohl poslední víkend v říjnu zase o hodinu prodloužit. A poprask je na střeše, noviny mají nejméně týden o čem psát a televize o čem vysílat.
K tradičnímu tématu – měnit, nebo neměnit standardní středoevropský (často nesprávně označovaný jako zimní) čas za letní – se navíc v posledních letech přidalo nové. Členské státy EU si totiž odhlasovaly, že už čas střídat nechtějí. Zapomněli si však ještě odhlasovat, zda má být ponechán ten standardní, nebo ten letní. A kvůli aktuální pandemické situaci – asi abychom si nepřidělávali zbytečné starosti navíc – se termín, kdy má střídání skončit, stále odsouvá. Dnes jsem si tedy hodinky posouval už poněkolikáté naposledy.
Já sám patřím mezi lidi, kterým střídání vadí. Ačkoliv negativní dopad na mě má jen někdy. Kupříkladu loni, během prvního jarního lockdownu, jsem přechod na letní čas prakticky nezaznamenal. Pracovní vytížení, občas pracovní akce trvající dlouho do noci, jindy zase začínající brzy ráno, nic pravidelného. K tomu se přidaly zrušené všechny on-site schůzky. Navíc jsem se ze dne na den nemusel přizpůsobovat o hodinu posunutým jízdním řádům. To všechno mi pomohlo. Jindy během studia mi zase pomáhal nepravidelný denní režim během semestru, různé rozvrhy pro sudý a lichý týden nebo celonoční práce na semestrálních pracích. Zkrátka se ukazuje, že když nemám pevný rozvrh, který by se mi přes víkend celý o hodinu posunul, změny počítání času se na mně prakticky nijak nepodepisují.
I tak bych byl rád, kdybychom se tohoto pravidelného rituálu zbavili. Otázkou ovšem zůstává, který z časů si ponechat. Obsesivně kompulsivní jedinec ve mně samozřejmě bez zaváhání začal vykřikovat, že o tom není třeba diskutovat. Přeci ten jediný správný, poledníkový, středoevropský. Tedy ten, který máme v zimě.
A je to nanejvýš logické. Poledník přeci spojuje místa, kde je v poledne slunce na obloze nejvýše. Před polednem na obloze stoupalo, po poledni klesá. A poledne, jak už sám název napovídá, se nachází v polovině dne. Když pak den začíná v 00:00 a končí ve 24:00, je přeci logické, aby poledne, jeho polovina, nastalo přesně ve 12:00. Pojďme tedy nastavit naše hodiny tak, aby v poledne ukazovaly právě polovinu dne.
Jak tedy hodiny posunout? Když se podívám na mapu, vidím, že Pacovem (cca devět kilometrů od mé aktuální polohy) prochází jeden poledník. Konkrétně patnáctý poledník východní délky. Jak si povíme později, v určování časových pásem jistý nezanedbatelný význam.
Zde by se hodila troška teorie, takové opáčko ze základní školy. Jako základní – nultý – poledník byl zvolen ten, který prochází anglickým Greenwichem. Každý další poledník s ním svírá nějaký úhel. A poledníky, které s tímto greenwichským svírají úhel celočíselného stupně (např. 1°, 5°, 10°, 15°…), jsou očíslované. Víme, že do kružnice celkem vměstnáme takových poledníků (stupňů) přesně 360. Zároveň víme, že den – tedy doba, kterou Zemi trvá otočit se kolem své osy a prostřídat tak jednou den a noc – má zhruba 24 hodin.
Co to znamená? Když vydělíme 24 hodin, tedy 1440 minut, 360 stupni, zjistíme, že jedno pootočení země tak, aby bylo slunce na obloze nejvýš na následujícím poledníku, trvá nějaké 4 minuty. Jinými slovy, časový posun mezi jednotlivými poledníky je 4 minuty. Když si ty čtyři minuty vynásobíte tři sta šedesáti, dostanete zpátky dvacet čtyři hodin. Schválně si to zkuste.
Teď se však vraťme k našemu pacovskému poledníku. Ten, jak jsme si již řekli, je patnáctý. Znamená to, že časový posun mého nejbližšího poledníku od greenwichského poledníku je patnáct krát čtyři minuty. A to je šedesát minut, tedy jedna hodina. Podívám-li se na směr otáčení Země, zjistím, že u mě doma nastává poledne o hodinu dříve než v anglickém Greenwichi.
Jenomže čas dnes neměříme jen proto, abychom věděli, kdy je poledne, a tedy čas na kus žvance. Podíváme-li se dokonce na mapu časových pásem, uvidíme, že vlastně celá Francie, Španělsko a země Beneluxu obědvají ve špatnou hodinu. Ač by totiž měly dlít v greenwichském časovém pásmu, mají hodinky nastaveny stejně, jako my tady u Pacova. V dopravě, průmyslu, komunikaci a obchodu náramně pomáhá, když mají lidé, kteří spolu potřebují spolupracovat, nastaveny hodinky stejně. Ulehčuje to plánování. Byť v minulosti to bylo možná důležitější než dnes.
Nejde tedy ani tak o to, aby poledne nastávalo v polovině dne. Důležitější je, aby lidé začínali a končili s prací zhruba ve stejnou část dne. A když už jsou od sebe hodně daleko, aby se alespoň jednoduše přepočítával čas na jednotlivých místech. To je také důvod, proč už v Praze neseřizují hodiny podle stínu Mariánského sloupu, vrženého na Pražský poledník, ale podle světového času a příslušného časového pásma.
Číslo, které ukazují displeje našich telefonů a hodinek, už tedy dávno nemá nic společného s polohou Země vůči Slunci. Došlo to dokonce tak daleko, že před mnoha dekádami průmyslníci i státní plánovači dostali nápad. Usuzovali, že pokud v létě lidé začnou pracovat o hodinu dříve a o hodinu dříve skončí, ušetří energii a náklady na osvětlení. Jenomže nakázat celým národům, aby si od zítřka o hodinu přivstaly a přišli do fabriky dříve, takhle jednoduše nešlo. To by skončilo nepěknými bouřemi. Průmyslníci a plánovači na to tedy šli od lesa. Místo, aby lidem přímo řekli: „přijďte o hodinu dřív,“ řekli jim, že mají přijít ve stejný čas, jako vždy. A přetočili v noci všechny chronometry o jednu hodinu dopředu.
Z toho přetáčení hodin se postupem času stala tradice. Jak to s tradicemi bývá, i u téhle už většina lidí zapomněla, k čemu sloužila, a dokonce i samotný důvod jejího zavedení pominul. Jenže – jako u ostatních tradic – jakmile na ni někdo sáhne a třeba by ji chtěl zrušit pro zbytečnost, dokonce i škodlivost, je hned oheň na střeše. Na tradice a rituály se přeci nesahá. To vám řekne každá babka.
Do tradice jsme už nicméně sáhli a rozhodli, že jednou s tím střídáním přestaneme. Ale jaký čas si tedy necháme?
Tradiční argument pro ponechání standardního středoevropského času je veskrze konzervativní. Jeho charakter je víceméně lingvistický. Odkazuje se na výpočet poledne a na tvrzení, že by mělo nastávat v půlce dne, jak tomu bylo v minulosti zvykem. Jenže ten, jak jsme si ukázali výše, neplatí. Neplatí obecně, ovšem tady, okolo Pacova, by jistou platnost měl. Dalším argumentem bývá, že v zimě by při ponechání letního času vycházelo slunce o hodinu později než dnes. Děti by tak chodily za tmy nejen ze školy, ale i do školy. A to je přeci strašně depresivní.
Argumentem pro ponechání letního času bývá, že po práci je delší dobu světlo. Teď to platí v létě a nově by to mohlo nastávat i v zimě. Kdyby tu totiž byl ten středoevropský čas i v létě, „zkrátili“ bychom lidem jejich dlouhá letní odpoledne. Úmyslně jsem použil uvozovky. Ono to odpoledne by totiž bylo stejně dlouhé, jako před tím, jen rafičky hodinek by při soumraku ukazovaly o hodinu méně.
Třecí plochou se mi tedy zdá být nemožnost nebo neochota posunovat si denní rozvrh, začátek a konec práce, podle toho, jak se prodlužují dny. U řady profesí je to dnes možné, ale chápu, že třeba ve fabrice, v dopravním podniku, v nemocnici nebo na úřadě pro to zaměstnanec moc pochopení nenajde. Věřím ale, že takovýchto pracovních pozic bude s nastupujícím průmyslem 4.0 ubývat.
Na kterou stranu bych se klonil já? Letní čas a světlo déle do večera, nebo standardní středoevropský čas? Já osobně mám denní režim nastaven tak, abych nemusel vstávat za tmy. Kromě toho mi nevadí, pokud je večer dříve tma. Obvykle pracuji do šesti večer, v zimě mě tedy hodina světla odpoledne navíc nevytrhne. Ráno by mi ale zatraceně chyběla. V létě mi také dřívější soumrak nevadí. A kdyby vadil, mohu si dle vlastní volby nastavit budík o hodinu dřív, začít pracovat časně ráno a podle toho také odpoledne skončit. Navíc moje obsesivně kompulzivní já se dožaduje, aby mělo vše ten správný, původně zamýšlený řád. Aby poledne nastávalo v pravé poledne, ne v jednu odpoledne.
Závěr je tedy jasný, já bych si přál, aby nám tu zůstal standardní středoevropský čas celoročně. Nicméně se domnívám, že pokud chce někdo řídit svůj denní rytmus východem a západem slunce, může to dělat nezávisle na tom, jaký čas ukazuje mobil. Jakmile ubude zaměstnání, kde je třeba dodržovat pravidelnou pracovní dobu, pozbyde otázka letního času na důležitosti.
