Ze studenta „učitelem“

„Od září budeme dělat kurz ovládání počítače pro seniory a hledám někoho, kdo by ho vedl. Máš zájem?“ Tak díky téhle nezávazné otázce (nejspíš zněla trochu jinak, už je to pár neděl nazpět) Milana Hupky, ředitele ZŠ a MŠ Hořepník, o čarodějnicích 2013 jsem se na čtyři podzimy stal lektorem kurzu ICT (nejen) pro seniory. A i když jsem byl z počátku nervózní, nakonec to byla docela zábava a hlavně neocenitelná zkušenost.

V úvodu je nutné zdůraznit, že v době, kdy jsem kurz vedl poprvé, jsem byl čerstvým bakalářem a mé jediné pedagogické zkušenosti pocházely z občasných doučování spolužáků na vysoké. Určitou představu, jak se připravují kurzy a jak učit jsem tehdy sice měl, ale i tak jsem velmi ocenil rady pana Hupky a jeho přítomnost na prvních lekcích kurzu. I díky této pomoci, mírnému usměrňování a řekněme jisté formě počátečního dohledu se mi povedlo do nové role stoprocentně vžít.

Kurz se opakoval celkem čtyřikrát, vždy na podzim, nejprve od září, později jsme začínali v říjnu tak, abychom končili před Vánoci. Zprvu se jednalo o osm dvouhodinových lekcí, v posledních dvou letech už bylo lekcí devět. Probírali jsme opravdu všechno, od naprostých základů, jako co je to myš a klávesnice, přes používání e-mailu, volání přes Skype, používání internetových map, nakupování na internetu, fotografování digitálním foťákem a stahování fotek do počítače až po používání tabletu. Repertoár témat byl obrovský, což bylo dáno podmínkami dotaze, z níž byl kurz částečně financován. Dvě až tři témata pro každou dvouhodinovku. Co vám budu povídat, jak šel kurz dopředu, bylo třeba v tématech škrtat, a to jak podle schopností účastníků, tak zejména podle jejich zájmu o jednotlivá témata.

Není Windows jako Windows

Témata, byť se rámcově za ty čtyři roky moc neměnila, bylo vždy nutné trochu uzpůsobit dané situaci. Nejen potřebám účastníků, ale i technologickému pokroku. Přeci jen, čtyři roky jsou v ICT světě dlouhá doba, leccos se za ten čas změní. V některých tématech bylo potřeba jednou přidat, jindy zase ubrat. Někdy stačí, že Google nebo Seznam.cz vydají nové verze svých map, jindy změní Microsoft způsob instalace Skype nebo rozšíří některé jeho funkce. Kde je hezká nová funkce, tam si rezervujete více času, kde zase stará funkce přestala fungovat, tam naopak čas uberete. Jsou to detaily, kterých si běžný „pokročilý“ uživatel nevšimne. Nicméně když pak každý rok připravujete tu samou hodinu, narážíte dokola na podobné detaily a musíte se s nimi vždy nějak vypořádat, jisté stopy to na vás zanechá. No, alespoň to není jednotvárné.

A tyto řekněme „technické detaily“ nebyly tím zdaleka nejtěžším. Když jsme kurz na podzim roku 2013 organizovali poprvé, na polovině počítačů v učebně byl nainstalován Windows 7, na druhé polovině zastaralý (ale na rozdíl od svých nástupců stále perfektně funkční a naprosto dostačující) Windows XP a navíc někteří účastníci měli vlastní počítače, kolikrát s Windows Vista. Ještě jiné verze operačních systémů pak měli účastníci na počítačích doma. S Linuxem bohužel nikdo nepřišel.

Oproti tomu poslední ročník kurzu na podzim 2016 probíhal už jednotně na počítačích s nejnovějšími Windows 10. Na rozdílnosti v jednotlivých verzích Windows jsem narážel prakticky neustále. A právě tehdy jsem si uvědomil, jak je ten systém uživatelsky nepříznivý. Jak svým rozhraním, tak tím, že to rozhraní s každou verzí z velké části změní.

Mí studenti – účastníci kurzů – většinou chtěli jedno jednoduché vysvětlení, jak se něco dělá. Nezajímalo je proč se to tak dělá, chtěli jen jednoznačný, návod. A to byla asi největší výzva, se kterou jsem se po celou dobu potýkal. Pokud totiž používáte počítač delší dobu, jistě víte, že jednu a tu samou věc lze obvykle udělat nejméně dvěma, častěji ale mnohem více způsoby. Což o to, on by se dal vybrat vždycky jen „jeden správný postup“ a ten ukazovat. Jenže to by každý z účastníků kurzů musel mít na počátku absolutně nulovou znalost používání počítače. To se nestalo ani v jednom případě. A tak většinou po tom, co jsem jeden způsob ukázal, se ozvalo několik lidí, že oni znají jiný postup a jestli je tedy ten jejich postup špatně. A pak šlo o to se do vysvětlování moc nezamotat.

Učíme se dobrovolně

Celé to zápolení s uživatelskými rozhraními, ať už se jednalo o operační systém, nějakou aplikaci nebo internetovou stránku, se vepsalo i do mého profesního chování. Od té doby, co jsem jako lektor absolvoval první běh kurzu základů ICT, pokaždé když připravuji návrh uživatelského rozhraní, se zamýšlím nad tím, jak bych svým studentům vysvětloval jeho používání. Nepovede-li se mi vysvětlit používání rozhraní jednoduše v pár větách, vím, že je nutné návrh přepracovat a zjednodušit. Tohle je první dobrá věc, kterou mi kurz dal.

Jak vidno, účastníci kurzů nebyli jediní, kdo si zlepšovali své dovednosti. Svůj „skillset“ jsem zlepšoval i já sám. Samozřejmě se nejednalo o žádné „hard skills“, ale o „soft skills“. Naučil jsem se, třeba lépe vysvětlovat a lépe přizpůsobovat obsah cílovému publiku, což vás na ČVUT, zaměřeném na co nejexaktnější a přesnější vyjadřování, rozhodně nenaučí.  Naučil jsem se, že je třeba poslouchat, co vám druzí říkají, a rozklíčovat, co tím chtějí říci, neodsuzovat je za neznalost a postupně, pokorně vysvětlovat. Při vysvětlování pak bylo důležité, abych nemluvil svou řečí, ale tou jejich, které rozumějí. A hlavně, obrovskou měrou jsem procvičil svou trpělivost a zejména trpělivost při vysvětlování.

Nejlepší hodiny pro mě byly ty, na kterých se hodně improvizovalo. Zvlášť v posledních dvou bězích kurzu, kdy jsme měli časovou dotaci o jednu lekci zvětšenou a zároveň byl menší počet účastníků, pro to byl prostor. Ono totiž sedět, poslouchat a klikat, to lidi moc nebaví. Ale sám nebo sama objevovat, co všechno s tím internetem, s tou službou nebo s tím programem lze dělat, to už je mnohem zábavnější. Pak pro mě bylo příjemnější ty lidi při tom objevování pozorovat.

Tak došlo i na situace, kdy jsme pro procvičení motoriky ruky a práce s myší stříleli slepice ve hře Moorhuhn nebo jsme se procházeli pomocí 3D prohlídek po místech na jiném konci planety. Dokonce kolikrát došlo i na odbornější znalosti, když jsem ukazoval, jak se modelují 3D objekty v programu Blender, jak se v Photoshopu upravují fotky nebo jak se sází text. Zkrátka, co účastníky zrovna zajímalo, to jsem předvedl (nebo jsem udělal vše, co bylo v mých silách, abych to předvedl).

Během kurzů jsme s mými studenty čas od času zažertovali, že je nechám na to a to téma napsat písemku a pokud ji nenapíší dobře, kurz úspěšně nedokončí. Všichni jsme to brali jako žert (snad), všichni přeci přišli proto, aby se něco naučili a něco dozvěděli, ne aby se stresovali psaním nějakých písemek. Přišli dobrovolně a tak jsme k tomu všichni přistupovali. Každý postupoval svým tempem dle svých možností, žádné domácí úkoly, žádné „tresty“. Jako bychom ani nebyli ve škole. A tak jsem si začal říkat, neměl by tohle být princip vzdělávání?

Přicházíme do školy dobrovolně, protože se chceme něco naučit. Ať je nám patnáct nebo padesát, obětujeme tomu svůj čas, který bychom mohli investovat jinak. Pokud nás téma skutečně zajímá, tak dřeme. I tenhle kurz ukazuje, že vzdělání, ne v budoucnosti, ale už dnes, je otázkou celoživotní cesty, nekončí v patnácti, osmnácti, čtyřiadvaceti. Už dnes se musíme vzdělávat kontinuálně celý život, základkou, výučním listem, maturitou nebo vysokoškolským titulem to nekončí. Tyhle staré „certifikáty kvality“ už pozbyly svůj význam. Dnes je třeba se učit a studovat neustále, až do konce života, a účastníci kurzu základů ICT (nejen) pro seniory jdou v tomto směru příkladem.

Komentáře