Za objektivem, mezi řádky
Brašnu s objektivy házím přes jedno rameno, popruh s foťákem přes druhé. Většinou v tu chvíli nemám úplně jasnou představu, s čím se chci vrátit. Někdy chodím po Praze, jindy po okolí Hořepníku, hledám, co bude fungovat, a zkouším, co z dané situace dostanu. Občas z toho vznikne fotka, se kterou jsem spokojený, a tak se s ní pochlubím. Jindy hlavně pár kilometrů v nohách a několik pokusů, které se odporoučejí do věčných křemíkových lovišť.
Když mi nějaké téma začne vrtat hlavou, často si až při formulování textu ujasním, co si o něm vlastně myslím. V první řadě mi nejde o to, aby text hezky zněl. Pokud z toho nakonec vznikne text, který podle mě stojí za zveřejnění, může skončit na blogu. Jindy zůstane v poznámkách spolu s dalšími tématy, která zatím neuzrála.
Zdroják, diagram a realita
Profesně jsem začínal hlavně jako vývojář. Dodnes je pro mě přirozené otevřít si kus kódu, podívat se do databáze nebo si ověřit, co skutečně dělá konkrétní API. Právě přes podobné věci jsem se učil rozumět tomu, co se v systému opravdu děje a kde hledat problém. Časem k tomu přibývala analytická práce a pak i architektura.
Když řeším problém, nejdřív chci vědět, co je opravdu potřeba řešit a co už je jen komplikace navíc. Ne všechno, co lze technicky udělat, totiž dává smysl dělat. Leckdy je lepší řešení zjednodušit, jindy naopak ošetřit každičký detail a občas prostě přijmout kompromis, protože ideální varianta neexistuje. Potřebuju jít do detailu právě tak hluboko, abych věděl, co která varianta obnáší, ale zároveň se v něm neutopil.
Přibližně pět let jsem vedl tým vývojářů a konzultantů. K technické práci tak přibylo i domlouvání se s lidmi, vysvětlování rozhodnutí a hledání postupu ve chvíli, kdy se lidé na stejnou věc dívají různě. A taky odpovědnost za to, aby fungoval tým i projekt. Zároveň jsem ale zjistil, že vedení lidí není směr, kterým bych chtěl profesně pokračovat. Víc mě pořád táhne technická práce.
Může za to Homer!
První střet s konzolemi a počítači mě potkal už jako předškoláka – byť šlo jen o hraní na konzoli připojené k televizi, pravděpodobně Commodore 64, a jednu víkendovou epizodku s Doomem. Později jsme doma měli počítač 386 s MS-DOSem, klasickým modrým Norton Commanderem, editorem T602 a DOSovými hrami. Následně přišel i lepší stroj, kde šly spustit i zajímavější tituly. U budovatelských a realtime strategií mě přitom často bavil map editor a tvorba vlastních scénářů víc než samotné hraní. S příchodem internetu začaly hry postupně ustupovat a já se zaměřil na web.
Jeden z impulsů k vlastnímu webu přišel poněkud nečekaně ze Simpsonových, kde si Homer založil vlastní stránku. Hledání „jak psát web“ mě dovedlo na JakPsatWeb.cz a přibližně od sedmé třídy jsem se přes MS FrontPage dostal k HTML, CSS a základům PHP a JavaScriptu. Můj první soukromý web vznikl mimochodem proto, že měl výpadek XChat. První vážněji míněný web z roku 2004, Rock-Fans, byl o rockové hudbě. Bavilo mě nejen učit se, jak web postavit, ale hlavně ho plnit obsahem a psát.
Lidi, které jsem znal přes Rock-Fans a pozdější hudební webziny, jsem postupně potkával i na koncertech a festivalech v offline světě. Vedle toho se přes dvacet let pohybuji kolem akcí na Letním parketu v Hořepníku. Pomáhal jsem přes deset let jako technik (stage hands, něco jako roadie), čepoval pivo, dodnes udržuji stařičký web a od sezóny 2007 také fotím. Díky psaní pro hudební webziny jsem se s foťákem dostal i na festivaly. Psaní o hudbě časem úplně ustoupilo a má energie se přesunula k fotografii.
První praktické zkušenosti s prací v IT jsem získal na střední. Na školních praxích a letních brigádách v malé lokální IT firmě jsem dělal weby, instaloval a servisoval počítače a software, řešil domácí Wi-Fi přípojky, on-site aktualizace a tahal síťové kabely v kancelářích, výrobní hale, zámku i kravíně. Vedle toho jsem vyráběl menší weby pro sportovní týmy, řemeslníky nebo Letní parket Hořepník a občas také plakáty, letáky či bannery všeho druhu. Instalace webkamer v kravíně je mimochodem v představách o práci v IT neoprávněně opomíjena.
Když jsem vybíral střední školu, byl jsem přesvědčený, že pokud se chci něčemu profesně věnovat, měl bych se to naučit na odpovídající škole. Na gymnázium jsem nechtěl a SPŠ Jihlava se tehdy jevila jako elitní škola, respektive se tak prezentovala. Realita byla poněkud jinde; většina toho, co jsem se tam učil, zastarala nejpozději v devadesátkách. Ale zas život na intru měl něco do sebe. Ke zkušenosti se SPŠ jsem se později vrátil v článku Přičuchnutí ke svobodě volby ve studiu. Při výběru vysoké už pro mě byla FIT ČVUT prakticky jediná volba, protože jsem chtěl to nejlepší dostupné IT vzdělání v Česku. A byla to trefa do černého v mnoha ohledech. Držkopád v podobě vyhazovu ze statistiky ve čtvrtém semestru magistra zpětně považuji za jednu z nejpřínosnějších zkušeností; změnil můj vztah ke škole, titulu i k tomu, jak jsem vnímal sám sebe. Po dokončení jsem se za studiem ohlédl článkem Mám to za sebou! @fit_ctu #TrustMeImAnEngineer.
Od roku 2013 jsem každý podzim vedl celkem čtyři běhy kurzů úplných základů ICT a připravoval k nim studijní materiály. Kurzy byly určené seniorům a nezaměstnaným, účastníků bývalo devět až sedmnáct. S vysvětlováním jsem měl zkušenost už z doučování a studentských „nalejváren“ na FIT, i když šlo o trochu jiný kontext a úplně jinou úroveň. Tady se ukázalo, kolik věcí člověk z IT bere jako samozřejmost, zatímco pro někoho jiného samozřejmé vůbec nejsou. Bylo potřeba výrazně zjednodušovat jazyk; několik různých cest ke stejnému cíli totiž může začátečníka spíš zmást.
Osobně při učení řeším opačný problém. Když mě něco zaujme, problém bývá spíš v tom, kdy přestat hledat další souvislosti. Tolkienovy knihy jsem jednu dobu četl znovu prakticky každý rok a dokážu strávit hodiny u historie nebo nějakého náhodného tématu. Dlouho jsem informace hlavně sbíral z přednášek, videí, podcastů, rozhovorů a článků. Kolem třicítky jsem začal narážet na to, že samotné sbírání nestačí, pokud se k informacím neumím vracet a propojovat je. Jedním z impulsů byl článek Elišky Šestákové o Zettelkastenu. V Roam Research jsem si pak poskládal vlastní systém poznámek, rešerší, výpisků a rozepsaných textů. Čistý Zettelkasten to není; víc mi sedí vazby, tagy a kontext.
Dnes žiju v Praze, do rodného Hořepníku se však pravidelně vracím. Praha je pro mě hlavně práce, kultura a nové podněty. Hořepník je místo a komunita, kde věci běží podle jednodušších pravidel, a vůči pražské bublině tvoří zdravý kontrast.