Rok se s rokem sešel a je tu opět téma maturit. Konkrétně státních maturit. A i když jsou ty letošní ovlivněny koronavirovou krizí, téma se v poslední nejméně dekádě příliš neposunulo. Má být povinná matematika? Nemá být povinná matematika? Má být povinný cizí jazyk? Nemá být povinný? Má být vůbec povinná státní maturita? A co si to tom vlastně myslím já?
Na úvod je dobré zmínit, že maturitní zkoušku jsem skládal před deseti lety (dokonce článek začínám psát na den přesně deset let ode dne, kdy jsem skládal praktickou část maturity, a publikuji v den, kdy jsem skládal ústní zkoušku – to jen tak mimochodem), rychlím pohledem do Wikipedie tedy zjistíte, že státní maturitě se můj ročník jako poslední vyhnul. Zároveň jsem ale zažil přípravu na státní maturity, jelikož to, zda budeme, nebo nebudeme, státní maturitu skládat, se změnilo několikrát za mé středoškolské studium. A zažil jsem – už jen jako svědek – posledních devět let se státní maturitou.
Maturitní zkouška má ve společnosti jistou symboliku. V minulosti znamenala pro velkou většinou nadprůměrně chytrých mladých lidí ukončení jejich studií a s ním i ukončení jejich „dětství“. Zkouška dospělosti se jí ostatně říká dodnes. Ačkoliv v současné době už o většině maturantů nemůžeme říci ani, že se jedná o nadprůměrně chytré lidi, ani že je maturita ukončením jejich studia, symbolika, kterou za půl druhého století existence získala, je stále stejně silná.
Myšlenka srovnávací zkoušky – certifikace – která pomůže vysokým školám a možná i zaměstnavatelům odhadnout znalosti a potenciál uchazeče o studium, či zaměstnání, v zásadě dává smysl. Vysokým a vyšším odborným školám taková certifikace může zjednodušit přijímací řízení, mohou-li se spolehnout na garanci externí autority, že daný uchazeč splňuje určité kritérium. Zaměstnavateli zase může taková certifikace poskytnout představu o znalostech uchazečů bez předchozích pracovních zkušeností. A já v zásadě nemám problém s tím, že takovou certifikaci garantuje nebo rovnou poskytuje stát.
Certifikace samotná však nemá být hlavním cílem středoškolského studia. To by byla nebetyčná škoda a promrhání těch nejlepších – asi nejen z hlediska studijního potenciálu – let mladých lidí. Hlavním cílem se však stane, když takovou certifikací podmíníte například pokračování ve studiu na vysoké škole, nebo dokonce úspěšné zakončení studia středoškolského. Nezískání takové certifikace totiž mladého člověk přinejmenším diskvalifikuje z možnosti využít nejen veřejnou vzdělávací soustavu, ale i tu soukromou(!). V horším případě naprosto zneguje celé předešlé středoškolské studium.
Poznámka bokem: ano, vím, že existují kurzy, jejichž cílem je právě certifikace např. ze znalosti jazyka nebo znalosti konkrétní problematiky, to ale nelze se středoškolským studiem srovnávat.
Jednu takovou certifikaci tu už máme a máme ji tu déle než státní maturitu. Jsou to takzvané Scio testy. Nejsou povinné, lze se na ně zapsat opakovaně a počítá se nejlepší dosažený výsledek, mají různé části a lze se zapsat třeba jen na jednu z nich. Dávají srovnání se širokou škálou středoškoláků a kvalita testování je garantována autoritou, v tomto případě společností Scio. Věřím, že postupem času by se mohli najít ještě další konkurenční poskytovatelé podobné certifikace.
Právě tyto Scio testy se ještě před zavedením státní maturity vysoké školy naučily používat jako doplněk, či rovnou náhradu svých vlastních přijímacích testů. Maturita ze středí školy byla v tu chvíli především externě vnucenou podmínkou přijímacího řízení, reálně neměla žádnou vypovídací hodnotu, už kvůli velmi rozdílné náročnosti maturitních zkoušek na různých školách.
Ony rozdíly v náročnosti, mnohými označované jako kvalita, maturit na různých středních školách byly jedním z významných argumentů pro zavedení státní maturitní zkoušky a tím i větší centralizaci systému. Analýza negativních vlivů centralizace ve vzdělávání není cílem tohoto článku, tak je zde nebudu dále rozebírat. Jenže ona reálně ničemu nevadila. Vysoké školy měly a dodnes mají vlastní pravidla pro přijímací řízení a je jen na nich, do jaké míry známky z maturity zohledňují, stát jim jen nařizuje, že člověka bez maturity nesmí přijmout. Zaměstnavatele zajímá – pokud jej to vůbec zajímá – pouze to, že dotyčný uchazeč o práci maturitu má, maximálně ještě z jaké školy. A to jen tehdy, pokud uchazeč nemá žádné pracovní zkušenosti, později se na maturitní vysvědčení už nikdo nikdy nezeptá. Samozřejmě neberu v potaz státní správu, která je světem sama pro sebe.
Rozdílnost v náročnosti maturit na jednotlivých středních školách je tak ve všech relevantních situacích ošetřena. Existuje tedy poptávka po státní regulaci? Samozřejmě existuje. Jednak politická – jak jsem zmínil v úvodu článku, maturitní zkouška má v naší společnosti velkou symboliku. Jednak ekonomická – zde je nejhlasitějším Svaz průmyslu a dopravy.
Maturita, stejně jako vysokoškolské tituly, měla v minulosti punc exkluzivity. V devatenáctém století ji skládali nejdříve jen žáci gymnázií, později, u nás od roku 1862, i žáci tzv. reálek. Až na počátku dvacátého století však byly tyto zkoušky postaveny na stejnou úroveň. Ještě za první republiky znamenalo mít maturitu mít poměrně vysoké vzdělání. Pro mnoho běžných lidí nejvyšší, jakého měli možnost dosáhnout. Vysokých škol bylo tehdy na našem území mezi dvanácti a čtrnácti a studovalo na nich cca dvacet čtyři tisíc studentů [1]. Za minulého režimu sice tato čísla rostla, díky zaměření našeho školství však vysokoškolské diplomy zůstaly exkluzivní a maturitou končila studium stále méně než polovina středoškoláků.
Oproti tomu dnes, kdy na celkem osmdesáti dvou vysokých školách [2] studuje na dvě stě osmdesát osm tisíc studentů [3] a maturitou končí středoškolské studium takřka dvě třetiny mladých, ztratily exklusivitu jak diplomy, tak maturita. A právě zafixování, či dokonce zvýšení prestiže těchto zkoušek je velkým tématem u širokého spektra společnosti od akademiků po dělníky. Jde více o věc světonázoru a hodnot než o racionální uvažování. Z hlediska vývoje společnosti takový krok nemá žádný pozitivní přínos.
Poptávka ze strany průmyslu po státních maturitách není dána, jak by se na první pohled mohlo zdát, snahou získat co nejkvalitněji vzdělané zaměstnance. Průmyslu totiž chybí dělnické profese. Za státní maturity a podobné centralizované diskvalifikační testování, jakým jsou třeba státní přijímací zkoušky na střední školy, tedy lobují s cílem dostat větší množství žáků na učňovské obory. Tím získají lidské roboty do montoven a získají je relativně brzo, protože mladé lidi vytrhnou ze studijního procesu. Za minimum nákladů tak řeší svůj aktuální nedostatek lidských zdrojů, ale vytváří jiné problémy pro celou společnost. Některé z těch problémů cítíme už dnes – nízká kupní síla velké části domácností, nízká přidaná hodnota práce, s tím související daňové výnosy a tak dále. Jiné přijdou až později – třeba co s takovými lidmi v době čtvrté průmyslové revoluce.
Cílem vzdělávání však je vzdělání člověka. A toto je hlavní cíl. Ne příprava na budoucí profesi (která se nám za život stejně nejspíše několikrát změní), ne získání nějaké hodnosti na papíře. To jsou podružné atributy. Vzdělání, znalosti, dovednosti – to je to gro. A právě tomuto cíli je třeba podřídit ve vzdělávání vše ostatní. Externí poptávka – ať už politická po symbolech a hodnotách, či ekonomická po naplnění montoven dělníky – nemá být brána v potaz. Rozhodně ne státem. A já tyto aspekty v diskusi o vzdělávání odmítám brát v potaz.
Z výše uvedeného jste si jistě dokázali odvodit, že nejen že nejsem příznivcem zavedení povinné státní maturity z matematiky – ačkoliv jakožto absolvent technických oborů jak na střední, tak na vysoké škole mám k matematice velmi kladný vztah a dle mého mínění není méně důležitá pro život, než český jazyk nebo cizí jazyk –, nejsem ani příznivce státní maturity jako takové. Jednotná státní maturita dává smysl v situaci, která tu byla naposledy na začátku dvacátého století. Tehdy tu byly dva druhy středních škol, a i tak měla po většinou času gymnázia jinou státem vyžadovanou úroveň maturitní zkoušky než reálky.
Stát dnes v maturitní zkoušce slučuje dvě funkce – certifikát o dokončení střední školy a podmínku pro přijetí na vysokou školu. To jsou však dvě rozdílné věci a slučovány by být neměly. V dnešní době máme velmi pestrou škálu studijních oborů, ve všech případech jde o plnohodnotné středoškolské studium. Budeme-li tedy chtít udělat společnou certifikaci pro všechny obory od gymnázií přes ekonomky, průmyslovky, zdravotní a sociální školy, umělecké školy, zemědělské školy, po nástavby na učilištích, dostaneme se na škálu se dvěma mezními situacemi, mezi kterými se můžeme snažit nastavení maturit posouvat.
V jednom extrému budeme mít maturitu, která testuje smysluplné minimum pro všechny tyto typy škol a všechny možné obory. Zbytek zůstane plně v gesci škol. Tím se dostaneme na zkoušku, která je ve výsledku velmi obecná a nejspíš i triviální. Tedy nemá žádnou vypovídací hodnotu, bude jen říkat: „Tento žák ukončil střední školu“. Budeme mít certifikát, který v zásadě nic neověřuje. Proč potom takovou maturitu vůbec skládat? Zda žák ukončil střední školu umíme říci i bez ní.
V opačném extrému budeme mít maturitu, která skutečně testuje tu češtinu, cizí jazyk, matematiku a možná něco dalšího na určité úrovni a nebude triviální ji složit. Poměrně nedaleko takové situace jsme dnes. To je právě ta situace, kdy cílem středoškolského studia je složení těžké zkoušky, ne studium samotné. Žáci se pak budou učit věci, které pro svůj obor nepotřebují, na místo toho, co je reálně zajímá. Sice tedy máme certifikát, který má nějakou vypovídací hodnotu, jenže na úkor vzdělání jako takového. Navíc certifikát, který ani pro řadu vysokých škol, ani pro zaměstnavatele nemusí být relevantní.
Podle mého je tedy lepší nejen nechat na středních školách, jaké podmínky pro úspěšné dokončení studia si nastaví, ale nechat i na vysokých školách, jaké podmínky pro přijetí do studia si stanoví ony. Pro některé školy může dávat smysl zkouška ve stylu dnešní maturity, někde to může být závěrečná práce, absolventský projekt, jinde jen úspěšné absolvování všech ročníků. Chce-li stát zprostředkovávat nějaké srovnávání a certifikace, může, ale ať si na to nenárokuje monopol. A ať je nevynucuje povinně.
Zdroje k číslům:
[1] https://www.czso.cz/documents/10180/20534966/w-3314a2.pdf/31911c66-254e…
[2] https://www.msmt.cz/vzdelavani/vysoke-skolstvi/prehled-vysokych-skol-v-…
[3] https://dsia.msmt.cz//vystupy/vu_vs_f2.html
