Před relativně nedávnou dobou jsem opustil (snad již nadobro) oficiální vzdělávací systém – soustavu, ve které jsem více či méně aktivně strávil bezmála dvacet dva let. Školku nepočítám, čtvrt století by totiž znělo moc děsivě. A protože je vzdělávání v posledních cca třech letech velkým společenským tématem a všichni tak nějak cítíme, že současný systém jaksi nefunguje, rozhodl jsem se začít psát na svém blogu sérii článků zaměřenou na vzdělání a vzdělávání.
Mým cílem není najít správnou odpověď na všechny otázky okolo vzdělávání. Nechci ani říkat, jak si myslím, že by to mělo být. Chci poskytnout svou zkušenost, své dojmy a své názory. Můžete se tedy těšit na články, které se budou věnovat nejen vzdělávání v obecné, či komplexnější rovině, ale i ty zabývající se jedním konkrétním tématem. Tu do hloubky, tu jen povrchně. A ano, určitě si vezmu pořádně na paškál i maturity. Jednou budu analyzovat, jindy jen vyprávět své vzpomínky – tak tomu bude i dnes.
Od dob, kdy jsem navštěvoval mateřskou i základní školu, už uplynulo opravdu hodně času. Vzpomínky se stávají hodně zkreslenými a schovávají se za růžovým filtrem. Navíc tyhle stupně vzdělávání se (alespoň v to doufám) v posledních patnácti letech poměrně proměnily. Ve vysokém školství, ke kterému mám z hlediska Kronova nejblíž, naopak nespatřuji díky značné autonomii vysokých škola až tolik problémů, jako ve stupních předcházejících. V řadě článků se tedy budu věnovat střednímu stupni vzdělávání. Je pravda, že mi po něm zůstala nejhorší pachuť v ústech.
Dlouho jsem přemýšlel, o čem psát, abych nezačínal sérii o vzdělávání ryze negativním článkem. A pak jsem na to přišel – napíšu o jedné z edukativního hlediska pozitivní věci, kterou jsem na střední škole potkal. O mém prvním střetu se svobodou volby, co se budu učit.
Když jsem chodil do čtvrtého ročníku na průmyslovce, vyšly Vánoce na čtvrtek, prázdniny začínaly ve středu 23. 12. a z rozhodnutí ředitele jsme šli v pondělí a v úterý před svátky do školy. V tyto předsváteční dny se už ani žákům, ani učitelům nechtělo řešit látku, zkoušení, písemky, zároveň si ale naše vedení nepřálo, abychom ty dva dny strávili jako obvykle koukáním na film. A tak si pan zástupce ředitele Kašpárek vymyslel zajímavý program.
Každý učitel dostal za úkol si připravit na každý den přednášku nebo workshop na nějaké téma. To vůbec nemuselo souviset s probíranou látkou, ba ani s obory vyučovanými na škole. Tak se třeba stalo, že měl učitel strojírenství přednášku na téma pěstování kaktusů. Další přednášky byly třeba na téma audio či video processingu, grafiky, programování, některé byly zaměřeny na konkrétní historické osobnosti, jedna dokonce na loď Bismarck a její osud. Prostě taková všehochuť, co koho z učitelů bavilo.
My žáci jsme pak měli za úkol se zapsat (obdobně jako později na vysoké škole) na alespoň čtyři takové přednášky nebo workshopy. Dva z toho musely být alespoň trochu příbuzné našim předmětům v daném roce. Z těchto dvou přednášek či workshopů jsme museli vypracovat referát do dotčených předmětů. Představte si, že čtvrtým, respektive třináctým, rokem studujete v systému, kde je všechno dopředu dané. Od prvního ročníku je vám naplánováno, co se máte učit, kdy se to máte učit, do jaké hloubky. Takováto svoboda volby je najednou ohromně osvěžující.
Poprvé v životě jsem si ve škole vybíral, co budu studovat podle toho, co mě zajímá nebo v čem spatřuji jiný přínos. Zapsal jsem si tedy přednášku na téma mezikontinentálních komunikačních kabelů na mořském dně mezi Severní Amerikou a Evropou s naším učitelem elektrotechnických měření. Velmi zajímavé téma a zábavně podané. Navíc jsme se dozvěděli, jak vznikly některé měřící obvody, které se v elektrotechnice učíme a proč mají jejich schémata tvar úhlopříčně přeťatého kosočtverce s nějakým obvodovým prvkem uprostřed. Ono, na co taky člověk může myslet, když se plaví několik týdnů na lodi, pokládající na mořské dno kabel. Viďte, sire Wheatstone.
Druhý kurz, který jsem si zapsal, se věnoval postprodukci hudebních nahrávek. Na konkrétní nahrávce ne úplně hezkého ženského zpěvu jsme si od začátku do konce ukázali, co za vylepšení se s ní děje od nahrání po finální master. Praktické, zajímavé, bavilo mě to tak, že jsem dokonce začal o tomhle oboru uvažovat jako o směru dalšího studia. Třetí kurz, přímo s panem Kašpárkem, se věnoval programování. Už si nevzpomenu, čemu konkrétně, jelikož jsem se tomu oboru věnoval dalších deset let, a tak nějak mi splývá, kdo mi kdy a co přednášel. Poslední kurz vedla naše učitelka českého jazyka a literatury, věnoval se životopisu císařovny Sissi. Rozhodnutí jít na tuhle přednášku bylo ryze pragmatické – potřeboval jsem malé bezvýznamné plus do češtiny.
Řada učitelů i většina studentů tuhle akci vnímala jen jako přihlouplý výstřelek pana zástupce. A příslušníci obou skupin to tu a tam dali hlasitě najevo. Ostatně i já jsem to bral jednak jako zbytečně zabitý čas (mohli jsme mít ředitelské volno a prodloužit si prázdniny), jednak čistě jako ulití se z výuky. Nicméně už ve svém průběhu akce rozproudila i mezi některými spolužáky diskusi a určitý zájem o tenhle způsob výuky, najednou jsme se se zájmem bavili o tom, co jsme na přednáškách dělali, o čem byly, co nás zaujalo. Byl to pro nás, byť jen tak mimochodem, závan něčeho cizího. Něčeho (možná) budoucího.
Samozřejmě by leckdo mohl namítnout, že tohle přeci nebyla první svobodná volba, kterou jsem v oblasti vzdělávání udělal. Vždyť jsem se sám rozhodl se ve volném čase na základce učit programovat v PHP a dělat webové stránky. Sám jsem se v deváté třídě rozhodl, že chci jít studovat obor Elektronické počítačové systémy na Střední průmyslové škole v Jihlavě. Jenže v prvním případě to bylo rozhodnutí, které stojí totálně mimo vzdělávací systém, tudíž mimo dnešní téma, ve druhém případě to bylo rozhodnutí tak nějak naslepo a troufnul bych si trochu pochybovat o jeho naprosté svobodnosti. Ale o tom, jak probíhal výběr mé střední školy a proč jej rozhodně nelituji, třeba v některém z dalších článků.
Až s odstupem času jsem si uvědomil, jakou zkušenost jsem díky téhle předvánoční výstřednosti pana Kašpárka získal. A že mě to možná i trochu ovlivnilo, či navnadilo. Právě svoboda volby, co chci studovat a čemu se chci věnovat, pro mě byla v mých vysokoškolských letech takřka zásadní.
